Pavel Pech's Work

Druhá šance

překlad, Travis E., A Second Chance

Část 3 - Návrat do dětství

Další ráno jsem se už neprobudil tak vyděšený. Myslím, že už jsem si začínal zvykat na svůj nový domov, což bylo divné, protože normálně mi trvalo několik týdnů, abych si zvykl na probouzení v novém pěstounském domovu. Spalo se mi opravdu dobře, i když jsem předchozí den skoro celý prospal. Zjistil jsem, že jsem přikrytý teplou flaušovou peřinou a flanelovou dekou. Bylo to vážně útulné. Když jsem otevřel oči, hned jsem si všiml, že to síťovinové víko, které bylo nad mojí dětskou postýlkou včera, tam dnes chybělo. To bylo milé, myslím. Rozhodl jsem se posadit se, ale chvilku mi trvalo to provést, protože bylo těžké zvedat se s oběma rukama v obvazech. Když jsem konečně seděl vzpřímeně, zvedl jsem nohy, abych si sednul v indiánském stylu a rozhlédl se po jesličkách. Nevím, kolik bylo hodin, ale podle světla přicházejícího oknem už byl venku den.

Rozhlédl jsem se po místnosti a uslyšel hluboké oddechování z vedlejší postýlky, takže jsem usoudil, že Vilík ještě spí. Věděl jsem, že sám z postýlky nesmím vylézl - vlastně jsem toho ani nebyl fyzicky schopen, i kdybych to měl povolené - takže jsem se rozhodl prozatím jen tak sedět.

Až tehdy jsem si všiml, že jsou moje plenky vlhké, ale už mě to nijak zvlášť nepřekvapilo ani nevyděsilo. Konečně jsem přijal skutečnost, že v tomto domě mě každé ráno nepotrestají za počůrání postele. Vlastně jsem neměl jinou možnost než čůrat do plenek, ať už jsem byl vzhůru nebo ne, vzhledem k tomu, že jsem byl teď miminko.

Jenom tak jsem seděl a přemýšlel, kdy asi někdo přijde, aby mě pustil z postýlky. Vracel jsem se v myšlenkách k předchozímu dni. I když jsem toho moc nedělal a vlastně jsem celý den jenom spal, pořad jsem to musel ohodnotit jako jeden z nejlepších dnů v mém životě. Nikdo mě ani jednou nepraštil ani mi nenadával, a když nepočítám ty tři dny, co jsem strávil na ulici, nepamatuji si moc dní, kdy mi někdo neubližovat jedním nebo druhým způsobem. Nepamatoval jsem si, že bych byl kdy v mém životě tak milován nebo že by o mě bylo tak pečováno.

Přemýšlel jsem, jak dlouho tady asi budu. V každém pěstounském domovu jsem byl vlastně několik měsíců, nejvýše rok, než mě přesunuly do nového domova. Nevím, proč mě přesouvali tak často, ale myslím, že to alespoň někdy bylo, protože jsem nakonec pěstounské rodiny unavil. Začínal jsem věřit, že to v této rodině nebude ten případ, ale pořád jsem si nebyl jistý, jak dlouho tu zůstanu. S mým štěstím to pravděpodobně nebude dlouho. Tihle milí lidé na mě nakonec najdou něco, co se jim nebude líbit, stejně jako všechny ostatní rodiny, a pak se mě zbaví. Tak to vždycky chodilo.

Zkoušel jsem to pustit z hlavy a přemyšlet, jaké skvělé věci se mi zatím tady přihodily. Měl jsem úžasný včerejšek. I když mě pořád bolely všechny modřiny a zlomeniny, každý byl ke mně tak milý. Opravdu jsem se cítil výborně. To bylo něco, co pro mě zatím příliš lidí neudělalo. Všichni vypadali šťastní, že mě tady mají, a zacházeli se mnou jako bych byl členem rodiny. Dokonce jsem si vzpomínal, jak mi večer řekli, že mě milují, předtím než jsem usnul.

U tu chvíli mě to uhodilo - večer jsem jim neodpověděl, že je také miluji, když to oni řekli mně. Najednou jsem si připadal příšerně. Měl jsem jim říct, že je miluji. Proč jsem to neudělal. Připadal jsem si tak hloupě, že jsem to neřekl. Hádám, že to bylo proto, že mi to už tak dlouho nikdo neřekl, že jsem zapomněl, že bych na to měl nějak odpovědět. Doufal jsem, že na mě nebudou naštvaní. Co když se rozhodnou, že mě nechtějí, protože jsem jim neřekl, že je miluji? Byl jsem nanejvýš vyděšený a ustaraný. Co když mě pošlou do mého starého pěstounského domova? Nechtěl jsem se tam vracet. Už mě nebavilo být pořád mlácen a bit a nazýván odpornými přezdívkami a celý den hladovět. Uvědomil jsem si, že jsem to opravdu pokazil. Kdybych jim tak jenom odvětil, že je miluji, ale neudělal jsem to. Prostě jsem zapomněl. Teď jsem si to všechno zkazil. Nejspíš tu už nezůstanu moc dlouho. To bylo zlé. Myslím, že se mi opravdu začínalo líbit být miminkem.

Byl jsem tak rozrušený, že jsem z toho začal brečet. Seděl jsem tam několik minut a tiše plakal a přemýšlel, jaký jsem byl hloupý idiot. Utíral jsem si oči a nos do rukávu na rameni, protože jsem nemohl dosáhnout na obličej rukama.

Pořád jsem brečel, když jsem uslyšel Vilíka, jak se ve své postýlce převalil. Posadil se a protíral si oči. Zívl, než se na mě podíval.

"Ahoj, Tadíku," řekl s úsměvem.

Stěží jsem se na něj podíval a pak jsem stydlivě uhnul pohledem.

"Ahoj," vykvíknul jsem, pokoušejíc se, aby to neznělo, že brečím, ale nepovedlo se.

"Co se děje, Tadíku?" zeptal se mě najednou s upřímným zájmem.

"Nic," odpověděl jsem hrubě.

"Tak proč potom brečíš?" zeptal se rozumně.

"Omlouvám se, že jsem ti večer neřekl, že tě miluju, když jsi mi řekl, že mě miluješ," vyhrkl jsem. "Prostě jsem zapomněl. Promiň."

"Aha," řekl zmateně. "To je všechno? O to se nestarej. O nic nejde."

"Ale ano, jde," řekl jsem. "Měl jsem vám říct, že vás miluji."

"Zapomeň na to," řekl. "Kvůli tomu nemusíš brečet."

"Všichni mě teď nejspíš nesnáší," vzlykal jsem. "Jsem tak hloupý!"

Sklopil jsem zrak, vzlykal jsem a přál si, abych si mohl obličej zakrýt rukama. Najednou jsem přestal brečet, když jsem uslyšel povědomý zvuk otevírání mříží postýlky. Uviděl jsem Vilíka, jak vylézá ze své postýlky, a když se dotkl nohama země, otočil se ke mně a odkolíbal se k mé postýlce. Zděsil jsem se.

"Vilíku, co to děláš?" zeptal jsem se. "Nemáme dovoleno vylézat z postýlek sami."

"Já vím," odpověděl bez starostně.

Přišel postýlce a udělal něco na obou stranách jedné strany postýlky. Za vteřinu měl jednu mříž spuštěnou a šplhat dovnitř.

"Ale dostaneš na zadek," řekl jsem.

"No a?" pokrčil rameny, když se dostal i nohama na postýlku a přilezl ke mně.

Sedl si na matraci vedle mě a podíval se mi do očí. Naklonil se ke mně, chytil mě za ramena a objal mě.

"Potřebuješ obejmout," řekl. "Pro některé věci stojí za to dostat na zadek, a starání se o svého malého brášku je jedna z nich."

"Říkáš, že na mě nejsi naštvaný?" zeptal jsem se zmateně, když jsem dál brečel.

"Samozřejmě, že ne, hlupáčku," řekl. "Tak jsi mi zapomněl říct, že mě miluješ. A co? Byl jsi unavený a maminka ti už dala tvoji medicínu. A věř mi, sám vím, že je snadné zapomenout na hodně věcí, když tě maminka chová v houpacím křesle a dává ti láhev teplého mléka. Vím, že mě miluješ. Že mi to jednou zapomeneš říct, hned neznamená, že tě přestanu milovat."

"Vážně?" divil jsem se.

"Vážně," ujistil mě. "Slibuji."

"Ale co ostatní?" zeptal jsem se. "Myslíš, že na mě budou naštvaní?"

"Ne, Tadíku," řekl trochu naštvaně. "Nikdo na tebe nebude naštvaný. Jenom počkej a uvidíš."

"Dobře," řekl jsem utírajíc si oči do ramen, jak nejlépe jsem mohl.

"No tak," řekl. "Pojďme si povídat, dokud nás někdo nepřijde vzbudit."

"Neměl bys vlézt zpátky do své postýlky?" zeptal jsem se.

"Ne," odvětil. "Prostě tu počkám s tebou. Řeknu jim, proč jsem vylezl z postýlky, a nejspíš mi nenařežou. Musíš se naučit o mamince a tatínkovi, že pravidla jsou trochu volná, dokud máš opravdu opravdu dobrý důvod je porušit."

Natáhl se a vytáhl mříž postýlky nahoru. Mříž vyjela v kolejích a zapadla na místo. Pak jsme se schoulili u zadní strany postýlky proti zdi a opřeli se. Vilík mi dal ruku kolem ramen a přitáhl si mě k sobě.

"Jak se ti spalo?" zeptal se mě.

"Moc dobře," řekl jsem. "Chvíli mi ale bude trvat, než si zvyknu spát v tak silných plenkách."

"Jo, ale zvykneš si," ujistil mě. "Dej tomu pár týdnů a už je ani nebudeš vnímat."

"Vilíku, co dělají maminka a tatínek?" zeptal jsem se, abych změnil téma.

"Myslíš jejich zaměstnání? Maminka je právník," řekl. "Pracuje v nějaké velké právnické firmě v Dallasu. Vydělává hodně peněz."

"Páni," řekl jsem. "Obhajuje před soudem a porotou a tak?"

"Jo," řekl.

"Bezva," odpověděl jsem.

"A tatínek je psychiatr," řekl.

"Co je psy-, psych-, ..." koktal jsem.

"Psy-chi-a-tr," vyslovil pro mě pomalu Vilík. "To je zvláštní druh doktora, který pomáhá lidem, kteří prošli špatnými zkušenostmi nebo mají problémy vypořádat se s různými věcmi, třeba pocity."

"Vážně?" zeptal jsem se. Nebyl jsem si jistý, že jsem pochopil, o čem to mluvil.

"Jasně," řekl. "Zaměřuje se na dětskou psychiatrii, což znamená, že pomáhá hlavně dětem. Pracuje ve velké nemocnici v Dallasu. Hodně mi pomohl, když jsem se sem dostal, a jsem si jistý, že stráví hodně času povídáním s tebou."

"Vážně?" zeptal se.

"Eh hm," řekl.

Chtěl jsem se zeptat na Cil a Andy, ale dveře do jesliček se najednou otevřely a uviděli jsem vcházet maminku.

"Dobré ráno, miminka," řekla zvesela.

Pak se náhle zastavila. Dala si hned ruce v bok a naštvaně se na nás podívala.

"Vilíku, co si myslíš, že to děláš, mladý muži?" zeptala se naštvaně. "Co děláš venku z tvé postýlky?"

Ani trochu nezvýšila hlas, ale byl jsem si jistý, že není šťastná.

"Tadík byl trochu rozrušený," odpověděl hned Vilík. "Potřeboval obejmout a nemyslím, že mohl počkat, tak jsem přišel a vlezl si k němu do postýlky."

"Aha," řekla. "Je to pravda, Tadíku?"

"Eh hm," řekl jsem třesoucím se hlasem.

"Tak jo, pak myslím, že to je v pořádku," řekla. "Jenom si na to nezvykej, dobře, Vilíku?"

"Dobře, maminko," řekl. "Nebudu."

Přišla k nám a spustila dolu stranu postýlky. Natáhla se pro Vilíka, zvedla ho z postýlky, dala mu objetí a polibek na dobré ráno a postavila ho na zem vedle sebe. Pak zvedla mě. Okamžitě mě přimknula k sobě, objala mě a políbila na čelo.

"Jak se má maminčino malé miminko?" zeptala se.

"Dobře," řekl jsem tiše.

"Tak, proč jsi byl smutný, miminko?" zeptala se.

Najednou se mi zase chtělo brečet. Horní ret se mi začal chvět a oči mi zvlhly.

"Omlouvám se, že jsem ti večer neřekl, že tě miluju, když jsi mi řekla, že mě miluješ," fňukal jsem a začínal brečet. "Prostě jsem zapomněl. Prosím, nebuď na mě naštvaná. Slibuju, že se to už nestane."

"Ach, miminko," řekla, objímajíc mě ještě pevněji. "To je v pořádku. Nejsem na tebe naštvaná. Byl jsi večer opravdu unavený a stejně jsi měl v puse lahev. Tak už přestaň brečet."

"Dobře," odpověděl jsem pořád trochu smutně. "Miluju tě, maminko."

"Já vím, miminko," řekla. "Maminka tě taky miluje. Nebyl jsi kvůli tomu smutný celou noc, nebo byl?"

"Jenom co jsem se vzbudil," odpověděl jsem.

"Dobře, to není nic, kvůli čemu by ses měl bát," řekla. "Můžeš říct tatínkovi a holkám, že je miluješ, až sejdeme dolu."

"Tak jo," odpověděl jsem.

Pak si mě přesunula tak, že jsem jí seděl u boku. Strčila jednu ruku za mě a ucítil jsem, že mi strká jeden prst za plastové kalhoty.

"Nejsi tak mokrý," oznámila mi.

Pak jsem ucítil, že mi ruku přitiskla na zadek a zmáčkla mi plenky.

"Také ne," řekla. "Ještě pár hodin vydržíš. Teď se posaď na zem, miminko, než zkontroluji tvého bratra."

Opatrně mě posadila na zem na zadeček. Ohnula se k Vilíkovi a otočila ho, aby mu se mu dostala na záda. Rozepnula mu zip na zádech. Pak mu strčila ruku do dupaček a prověřila jeho plenky.

"Taky ještě chvíli vydržíš," řekla mi. "Počkáme s přebalováním až po snídani. Tatínek už připravuje palačinky."

Zase mu zapnula zip a plácla ho mile po zadku. Pak se otočila a sklonila se ke mně. Dala mi ruce do podpaží a zvedla si mě zase k boku.

"Máš rád palačinky, Tadíku?" zeptala se.

"Nevím," odpověděl jsem.

"Tys je nikdy neměl?"

"Nevím," zopakoval jsem.

"Hm," odpověděla. "No, když počkáme, zjistíme to. Tak pojď, Vilíku."

Volnou rukou se natáhla dolu a chytila Vilíka za ruku. Vyvedla ho z jesliček mě nesouc. Šli jsme dolů do kuchyně.

"Dobré ráno, miminka!" pozdravila nás zvesela Cil, když nás viděla přicházet.

Vilík se odtáhl od maminky a odbatolil se ke svým sestrám, které obě seděli u jídelního stolu. Každou políbil na dobré ráno na tvář a pak se vyšvihl do Cilina klína.

"Všichni pozor," oznámila maminka. "Tadík vám chce něco říct."

Všichni ztichli a zírali na mě. Byl jsem z toho trochu nervózní a chtěl jsem skrýt obličej na miminčině rameni.

"Tak do toho, miminko," mile mě přesvědčila.

"Hm. Omlou-" začal jsem.

"Ne, miminko," přerušila mě maminka. "Nemusíš říkat, že se omlouváš. Prostě jim řekni, co jsi jim chtěl říct."

Nervózně jsem přikývl.

"Dobře. Zapomněl jsem vám všem večer říct, že vás miluju, když jste mi řekli, že mě milujete," vysvětlil jsem. "Takže jsem jenom chtěl, abyste všichni věděli, že vás taky miluju."

"Ach," vzdechli unisimo obě sestry.

"Taky tě milujeme, Tadíku," řekla Andy.

"Jasně," potvrdila Cil. "My víme, že nás miluješ. Jenom jsi byl večer hrozně unavený."

"Přinesu ti láhev mléka," řekla mi maminka.

Přikývl jsem, když mě vnesla do kuchyně. Zastavili jsme se u sporáku, kde tatínek připravoval palačinky. Maminka mě podržela, aby se tatínek mohl naklonil k nám a políbit mě.

"Dobré ráno, chlapáku. "Spalo se ti dobře?"

"Eh hm," odpověděl jsem.

"Tatínek tě miluje," řekl.

"Taky tě miluju, tatínku," řekl jsem se širokým úsměvem.

Pak mě maminka odnesla k ledničce. Otevřela pravá dvířka a sáhla dovnitř. Všiml jsem si, že tam byla polička plná snad tuctem dětských lahví naplněných mlékem nebo šťávou. Vyndala dvě lahve mléka a pak mě i lahve odnesla zpátky ke stolu. Jednu lahev podala Cil, která pořád měla Vilíka na klíně. Pak obešla stůl k Andy.

"Posaď se na svou sestru, miminko," řekla mi maminka, "aby ti dala láhev, než s tatínkem doděláme snídani."

Spustila mě do Andina připraveného náručí. Andy si mě usadila na klíně a pak vzala láhev od maminky. Přidržela mi láhev u pusy a jemně mi s ní zatlačila na rty. Okamžitě jsem ji přijal a začal sát obsah lahve. Hlavu jsem si pohodlně opřel o její rameno.

Po pár minutách přinesl tatínek na stůl talíř s velkou hromadou palačinek. Maminka postavila na stůl talíř plný slaniny a druhý naplněný míchanými vajíčky. Pak mě přenesla k vysoké židli, zatímco Vilík si přelezl do tatínkova klína, aby byl nakrmen. Oba jsme dostali bryndáky a pak nám rozkrájeli naše porce na malé kousky, aby nás s nimi nakrmili.

Rychle jsem se rozhodl, že mám palačinky moc rád, i když jsem si nevzpomínal, že bych je měl někdy dřív. Snědl jsem jich asi šest nebo sedm, spolu s několika plátky slaniny a kopcem vajec. Také jsem vypil dva pohárky pomerančové šťávy. Maminka mi řekla, že je ráda, že jsem tak velký jedlík, protože mi to pomůže vyrůst ve velkého silného muže. Byl jsem tak malý, že jsem si nebyl jistý, jestli má pravdu, ale doufal jsem v to.

Po snídani jsem zase začínal mít bolesti, takže Andy a Cil vzali Vilíka a mě do obýváku. Tam mi daly láhev mé oblíbené šťávy s přimíchaných lékem, zatímco jsem ležel na pohovce s hlavou v Cilině klíně. Všichni ostatní sledovali televizi, zatímco já jsem spal. Většinu dne jsem zase strávil především spánkem, stejně jako předchozí den. Jen si mlhavě pamatuji, jak mě maminka nesla nahoru do jesliček, aby mě přebalila z mokrých plenek.

---

Někdy později jsem se vzbudil a byl jsem překvapený, když jsem zjistil, že jsem venku. Když jsem otevřel oči, ležel jsem na zádech a díval se do modrého nebe s nadýchanými obláčky. Dostal jsem trochu strach, než jsem zjistil, že zase na někom ležím. Také jsem cítil ruku kolem mé hrudi pod mýma rukama. Otočil jsem hlavu, abych zjistil, že ležím vedle Cil. Leželi jsme společně na polstrovaném lehátku venku poblíž domu. Byl jsem trochu překvapený, když jsem viděl, že toho na sobě moc nemá. Měla oblečené akorát dvoudílné plavky a na očích sluneční brýle. Ve druhé ruce držela knížku.

"Ahoj, miminko," pozdravila mě, když viděla, že jsem vzhůru. "Zdřímnul jsi si dobře?"

Usmál jsem se a přikývnul.

"Proč jsme venku?" zeptal jsem se.

"No, ukázalo se, že je pěkný slunečný den," odpověděla. "Tak jsem se rozhodla, že by bylo dobře užít si trochu sluníčka, vzhledem k tomu, že není jisté, kdy budeme mít další teplý víkend. A myslela jsem, že ti to nebude vadit."

"Kde jsou všichni?" zeptal jsem se.

"Ostatní šli do parku," odvětila. "Řekla jsem jim, že tu s tebou zůstanu, abych tě pohlídala."

"Kolik je hodin?" zajímalo mě ještě.

"Asi tři," řekla mi. "Spal jsi pěkně dlouho."

"Omlouvám se, že tak moc spím," řekl jsem, když jsem si položil hlavu na její hruď.

"Neomlouvej se, Tadíku," řekla. "Máš zranění a potřebuješ odpočívat, aby ses uzdravil."

Jenom jsem přikývl.

"Máš hlad?" zeptala se mě. "Už je to doba od snídaně."

"Eh hm," řekl jsem. V žaludku mi kručelo, když jsem na to pomyslel.

"Dobře," řekla. "Půjdeme dovnitř a něco ti dám."

Posadila mě, pak se postavila, ohnula se pro mě a zvedla mě. Když si mě usadila na boku, otočili jsme se směrem k domu. Všiml jsem si, že mám na sobě jenom normální silné látkové plenky a tričko. To tričko muselo být zase jedno ze starých Vilíkových. Bylo bledě modré s nažehlovacím obrázkem vepředu. Vypadalo opravdu dětsky a pro mě celkem malé. Bylo trochu těsné, ale ne příliš nepohodlné.

Pak jsem se cestou rozhlédl po dvorku za domem. Byl opravdu velký, obklopený cihlovým a železným plotem. Po celém dvorku byla zelená tráva a obrovské stromy. Blíž u domu jsem zahlédl krásné hřiště s houpačkami a prolézačkami. Zamrzelo mě, že jsem na nich teď nemohl lézt.

Cil mě donesla do domu a do kuchyně. Posadila mě do vysoké židle a pečlivě mě připoutala a zajistila pultík.

"Tak co bys chtěl k jídli?" zeptala se mě.

"Nevím," pokrčil jsem rameny.

"Hm," řekla. "Dobře, budeme večeřet jenom za pár hodin, tak co si dát jenom sendvič s burákovým máslem a marmeládou?"

"Dobře," odpověděl jsem.

Odešla do kuchyně, aby mi připravila sendvič.

"Co tak hezky voní?" zeptal jsem se.

"Mamka má v troubě pečeni," pověděla mi. "To budeme mít k večeři."

Za pár minut přinesla mi přinesla dětský talíř a hrneček s džusem. Přitáhla si židli a posadila se přede mě.

"Takže, Vilík má dovoleno jíst sendvič sám, ale protože ty nemůžeš, nakrmím tě," řekla mi. "Jenom mi slib, že mě nekousneš."

"Nekousnu tě," zachichtal jsem se.

"Dobře," řekla. "Jenom jsem se chtěla ujistit."

Nakrmila mě sendvičem s burákovým máslem a jahodovou marmeládou, který nakrájela na malé čtverečky. Také mi dávala pár malých sušenek a kousků mladých mrkví. Dával jsem si velký pozor, abych ji nekousl do prstů, když mi dávala kousky jídla do pusy. Každou chvíli mi také přidržela u úst hrníček, abych mohl spláchnout jídlo grepovou šťávou. Za pár minut jsem všechno snědl.

"Děkuju, Cil," řekl jsem sestře, když se zvedala s prázdným talířem a hrníčkem.

"Není zač, miminko," pověděla mi.

Cil mě nechala ve vysoké židli, dokud neuklidila v kuchyni. Zatímco to dělala, pokusil jsem se dostat prsty jedné ruky za obvazy na druhé ruce. Hodně mě svědilo levé zápěstí, ale nemohl jsem se tak daleko dostat.

"Z čeho jsou ty obvazy vyrobené?" zeptal jsem se Cil, když myla talíře.

"No, říká se tomu skelná vata," pověděla mi. "Je to něco jako umělá hmota."

"Aha." řekl jsem. Šlebil jsem se, jak jsem se snažil dostat na místo, které mě svědilo.

"Chceš další medicínu, miminko?" zeptala se mě za chvíli Cil, když se vracela ke mně.

"Ne, děkuju," odvětil jsem. "Zatím je mi dobře."

"Nestrkej si prsty za obvazy, miminko," řekla mi. "Mohl by sis ublížit."

"Ale to svědí," pověděl jsem jí.

"Tak pojď," řekla mi. "Podíváme se, jestli s tím něco uděláme."

Odendala z vysoké židle pultík a odvázala mě. Zvedla mě a vynesla mě z kuchyně a po schodech nahoru. Zamířili jsme chodbou do jesliček. Přešli jsme k přebalovacímu stolu a Cil mě na něj posadila. Sehnula se do nějaké zásuvky ve stolu a vyndala plechovku s pudrem, který používali, když mě nebo Vilíka přebalovali.

"Minulé léto si Vilík zlomil ruku," řekla mi. "Doktor nám pověděl, že proti svědění pomáhá dětský pudr."

"Ale jak se dostane za obvazy?" zeptal jsem se.

"Dívej se," řekla mi.

Natáhla se a zastrkala mi prášek za oba obvazy na rukou na koncích u ramenou. Pak jsem musel držet obě ruce do vzduchu, zatímco mi další pudr nasypala na konce u prstů. Pak mi řekla, abych počkal, a odešla z místnosti. Za chvilku se vrátila s vysoušečem na vlasy. Přinesla ho ke stolu a zapojila ho do zástrčky poblíž stolu. Zapnula ho a seřizovala ho, zatímco před ním držela ruku, aby zkontrolovala teplotu.

"Dobře," řekla. "Nastavilo jsem ho na studeno, abych tě nespálila.

Pak vysoušeč podržela proti konci mých obvazů a já ucítil, jak mezerou mezi obvazy a mou kůží proudí po celé délce obvazů studený vzduch. Cítil jsem se výborně.

"To je bezva," pověděl jsem Cil.

"Dobře," řekla mi.

Po pár minutách vypnula vysoušeč na vlasy a odložila ho.

"Děkuju, Cil," pověděl jsem jí.

"Není zač, miminko," řekla mi a nahnula se ke mě, aby mě políbila na čelo.

Potom mi nadzvedla tričko a strčila mi prst za plastové kalhoty. Zkoušela moje plenky.

Nejsi tak mokrý," řekla, "ale přebalení neuškodí. Mimo to jsem tě ještě nepřebalovala a teď je vhodná chvíle."

"Hm, nemůžeme počkat na maminku, až se vrátí domů?" zeptal jsem se.

Podívala se na mě se zvednutým obočím.

"Myslela jsem, že ti mamka a taťka pověděli pravidla," řekla.

"To ano," souhlasil jsem.

"A pamatuješ si pravidlo, že jakýkoliv dospělí tě může přebalit?" zeptala se.

"Eh hm," přikývl jsem.

"Tak, já jsem prostě řekla, že potřebuješ přebalit, což znamená, že tě přebalím," řekla. "Jasné?"

"Jasné," řekl jsem ne příliš nadšeně.

Sklonila se ke mě a políbila mě na nos.

"Neboj, miminko," řekla. "Dělám to stejně dobře jako maminka."

Pomohla mi lehnout si a nadzdvihla mi nohy, aby mi stáhla plastové kalhoty. Poté rozepnula špendlíky na plenkách a plenky sundala. Připadal jsem si trochu trapně, protože mě ještě neviděla nahého. To byl hlavní důvod, proč jsem nechtěl, aby mě přebalovala. Nebyl jsem zvyklý, aby mě dívky viděly nahého. Musel jsem být celý rudý, protože si toho Cil rychle všimla.

"Nemusíš se červenat, miminko," řekla mi. "Už jsem to dřív viděla a ještě to hodněkrát uvidím."

"Jenom nejsem zvyklý, aby mě holky viděly nahého," řekl jsem.

"Ano, jsi," řekla. "Maminka tě hodně přebaluje."

"Ale ona není holka," odpověděl jsem. "To je Mamimka."

Zasmála se tomu. Už mě měla utřeného a strkala mi několik plenek pod zadek. Pak mě začala celého poprašovat pudrem.

"Ehm, Cil, co se stane, až budu muset jít na velkou?" zeptal jsem se opatrně, když mi začala vtírat pudr do kůže.

"Miminka kakají do plenek a ty jsi miminko, takže si prostě ulev, kdykoliv budeš potřebovat," vysvětlila mi. "A když o tom mluvíme, celou dobu, co tu jsi, jsi nekakal, že ne?"

Zklamaně jsem se začervenal.

"Ne," vyjekl jsem stydlivě.

"Musíš to brzy zkusit," řekla mi. "Maminka se vždycky ujišťuje, že Vilík kaká každý den. A když ne, dostane projímadlo nebo čípek."

"Co to je?" zeptal jsem se.

"To tě donutí kakat," řekla. "Samozřejmě to není u Vilíka žádný problém."

To už téměř dokončovala moje přebalování. Plenky vypadali silnější než ty, které ze mě sundula.

"Proč jsou tlustší?" zeptal jsem se.

"No, složila jsem doprostřed jednu další plenu," pověděla mi. "Myslím, že tvůj zadeček potřeboval být víc vycpaný. Vypadáš tak mnohem roztomileji."

"Cože?" zeptal jsem se nedůvěřivě.

"Kluci vypadají roztomile s vycpanými zadky v plenkách," oznámila mi.

"Ha ha," zasmál jsem se jemně.

"Máme rádi, když jsou naše děťátka krásně vycpaná," řekla.

"Takže co kdybych se rozhodl, že už nechci být miminkem?" zeptal jsem se. "Měli byste mě pořád stejně rádi?"

"Samozřejmě, že měli, hlupáčku," ujistila mě. "Ale Andy a já bychom nakonec našly nějaký způsob, abys chtěl zpátky do plenek. Už před několika roky jsme vymyslely pravidlo, že všichni kluci v domě musí nosit plenky."

"Tatínek nenosí plenky," řekl jsem.

"Tatínek je jediná vyjímka," řekla. "Všichni ostatní kluci musí mít plenky."

"Ale proč?" zeptal jsem se.

"Jak jsem řekla, kluci vypadají roztomile s vycpaným zadkem," pověděla.

Jenom jsem se usmíval přemýtajíc, že je vážně bláznivá.

To už ale vzala nové plastové kalhoty. Natáhla mi je a pomohla mi posadit se. Pak mi ještě kalhoty pořádně zajistila.

"Takže, co chceš dělat teď, Tadíku?" zeptala se mě, když jsem seděl s nohama svěšenýma ze stolu.

"Nevím," pokrčil jsem rameny.

"Hm," složila si před sebou ruce a chvíli přemýšlela. "Už vím. Ještě jsi pořádně neviděl celý dům, tak co kdybych tě vzala na okružní jízdu?"

"Dobře," řekl jsem. Znělo to zábavně.

Zvedla mě, vynesla mě z jesliček a vzala mne na okružní jízdu po domě. Neměl ty stovky místností, jak jsem si původně myslel, ale pořád byl opravdu velký. V horním patře byly kromě jesliček další čtyři ložnice. Dvě z nich patřily Andy a Cil. Každá ložnice měla vlastní soukromou koupelnu. Na jednom konci chodby byla také velká herna. Byla tam obrovská televize, kulečníkový stůl a pinball. Bylo to vážně ohromné.

Podél jedné zdi herny také byla obrovská vitrína s trofejemi. Cil mi ukázala všechny ceny, které ona, Andy a Vilík během let vyhráli. Cil hrála softbal a košíkovou, Andy hrála softbal a kopanou a Vilík hrál americký fotbal a baseball. Každý získal několik trofejí, některé z nich by mi sahali až k pasu. Pomyslel jsem si, že to je bezvadné, ale také mi to trochu dělalo starosti. Nikdy jsem nedělal žádný sport, hlavně proto, že jsem byl moc malý, abych stačil ostatním. Měl jsem rád kopanou a baseball, ale ani v jednom jsem nebyl dobrý, a samozřejmě jsem neměl nikoho, kdo by mě povzbuzoval nebo mě učil. Doufal jsem, že do téhle rodiny zapadnu, i když jsem nebyl příliš sportovní.

Pak jsem šli do dolního patra, kde jsem si prohlédl všechny místnosti. Viděl jsem maminčinu a tatínkovu ložnici, která bylo obrovská. Cil mi ukázala dvě studovny, jednu maminky a druhou tatínka. Také tu byla knihovna se spoustu knížkami. Nikdy jsem neslyšel, že by měl někdo doma knihovnu, takže mi to připadalo bezva. Byl tu velký formální obývák a formální jídelna. Podívali jsme se do kuchyně a obýváku, které jsem už samozřejmě dobře znal, a pak mi ukázala poslední dvě místnosti.

V první místnosti byl kulečníkový stůl a barový stůl. Cil mi řekla, že to je tatínkova oblíbená místnost a tráví zde většinu volného času, kdy hraje kulečník. Druhá místnost byla ještě lepší. Byl tu skutečný krytý bazén. Nic takového jsem zatím neviděl. Byla to obrovská místnost s prosklenými stěnami, takže byl nádherný výhled na zahradu za domem. Bazén byl opravdu velký a byl spojený s vířivkou vedle. Také tu byl vodopád, ze kterého tekla voda do bazénu. V rohu byly sedačky a lehátka a piknikový stůl.

"Páni," řekl jsem, když jsem si prohlížel místnost. Ozvěna, která se k nám odrazel vrátila, mě vyděsila.

"Líbí se ti to?" zeptal se Cil. "Mamka a taťka přidali tuto místnost před pár lety, protože všichni rádi plaveme. Díky tomu teď můžeme plavat celý rok. Plaveš rád?"

"Já nevím," pokrčil jsem rameny.

"Umíš plavat?" zeptala se.

"Ne," řekl jsem a provinile sklopil zrak.

"Dobře, budeme tě muset naučit jak," řekla. "Není to tak těžké. Samozřejmě budeme muset nějaký čas počkat. Kdybychom tě dali do bazénu teď, nejspíš by ses kvůli těm obvazům hned potopil až na dno."

"Vážně myslíš?" zeptal jsem se.

"No, nevím," řekla. "Co kdybych tě tam hodila, abychom to zjistili?"

"Ne!" vyhrkl jsem rychle. "Ne. Prosím, nedělej to."

"Ale, hlupáčku," řekla. "Jenom jsem si dělala srandu. Nikdy bych to neudělala."

Pevně mě objala a hladila mi záda, aby mě uklidnila.

"Vyděsila jsem tě?" zeptala se.

"No, možná trošku," přiznal jsem.

"To je mi líto, miminko," řekla. "Jenom jsem vtipkovala. Teď, co kdybychom šli do obýváku a dívali se na televizi?"

"Dobře," odpověděl jsem.

Odnesla mě od bazénu a vrátili jsme se do obýváku. Posadila mě na jednu z pohovek a pomohla mi lehnout si. Pak mi dala polštáře pod hlavu a ramena a další pod moji zlomenou nohu.

"Jdu se převléknout, dobře?" oznámila mi. "Vrátím se za pár minut."

Jenom jsem přikývl.

Natáhla se na konferenční stolek pro dálkové ovládání. Zvedla ho a zapnula televizi. Pak mi ovladač podala a přitom se ke mně nahnula a políbíla mi na nos.

"Dívej se na televizi a zkus nezlobit, zatímco budu pryč," pověděla mi.

"Dobře. Zkusím to," řekl jsem s úsměvem.

Štípla mě do nosu a zvedla se, aby odešla. Moji pozornost zaujala obří televizní obrazovka přede mnou. Musel jsem si dlouho prohlížet ovladač, abych našel tlačítko na přepínání kanálů. Bylo těžké držet ovladač a zároveň mačkat tlačítka s mýma obvázanýma rukama, ale s oběma najednou se mi to nakonec podařilo.

Prošel jsem několik stanic a hledal nějaké kreslené seriály nebo něco jiné, na co bych se koukal. Na této televizi bylo mnohem víc kanálů, než v mém starém pěstounském domodě. Konečně jsem našel Cartoon Network. Neznal jsem pořad, který zrovna běžel, ale to mi vůbec nevadilo. Uvědomil jsem si, že jsem vlastně poprvé za opravdu hodně dlouhou dobu sledoval, co jsem chtěl já. V několika posledních pěstounských domovech jsem nemohl sledovat kreslené seriály ani cokoliv jiného, co jsem chtěl.

Díval jsem se na seriály několik dalších minut. Když byly na řadě reklamy, rozhlédl jsem se, jestli už se vrací Cil. Byla už pryč poměrně dlouho. Divil jsem se, co se s ní stalo. Doufal jsem, že se jí nic nepřihodilo. Zdálo se, jako by byla pryč celou věčnost.

Po pár minutách jsem se už začínal bát. Co když se nevrátí? Co když se jí opravdu něco stalo? Cítil jsem se tak sám. Byl jsem už vyděšený. Nebyl jsem sám od pátku a nelíbilo se mi to. Najednou jsem nenáviděl být sám. Kde je? pomyslel jsem si zoufale.

Konečně, když už zbývaly vteřiny, abych začal brečet, jsem uslyšel kroky na schodišti a Cil přišla do místnosti. Měla na sobě ustřižené džínové kraťasy a růžové tričko, které končilo kus nad kraťasy, takže jsem mohl vidět její pupík.

"Kde jsi byla?" zeptal jsem se pokoušejíc se skrýt svou úzkost.

"Říkala jsem, že se jde převléct, broučku," pověděla mi, když ke mně přišla.

"Co ti trvalo tak dlouho?" zeptal jsem se.

"To nevím," odpověděla.

Naklonila se ke mně a zvedla mě.

"Ty jsi měl strach?" zeptala se.

"No... ne," zalhal jsem stydlivě.

"Eh hm," řekla skepticky. "No, už jsem tady. V pořádku?"

Přikývl jsem.

"Co bys říkal lahvi mléka?" nabídla mi.

"Ano, prosím," odpověděl jsem.

"Dobře," řekla, když mě pokládala zpátky na pohovky. "Chceš ho teplé nebo studené?"

"Hm, možná trochu teplé, prosím," řekl jsem.

"Už pro něj jdu," řekla. "Za vteřinu budu zpátky."

Nechala mě tam a zmizela v kuchyni. Za minutu se vrátila s dětskou lahví. Položila láhev na kraj stolu vedle pohovky. Pak mě zvedla a posadila se. Když jsem se jí schoulil v náručí, zvedla lahev a dala mi dudlík do pusy. Sál jsem teplé mléko a odpočíval, zatímco mě držela. Vlastně jsem zase skoro usínal, když jsem dopíjel obsah lahve.

Jakmile jsem lahev vyprázdnil, vyndala mi ji z pusy a postavila na stůl. Hned jsme uslyšeli otevírání vchodových dveří. Podívali jsme se směrem ke vstupní hale.

"Jsme doma," uslyšel jsem říkat maminku.

Pak jsme je viděli vcházet do místnosti.

"Maminka!" řekl jsem vzrušeně a posadil se v Cilině klíně.

"Ahoj, miminko!" pozdravila mi.

"Ahoj, maminko!" řekl jsem. "Ahoj, tatínku! Ahoj, Andy! Ahoj, Vilíku!"

Byl jsem překvapený, jak rád jsem je všechny viděl. Maminka přišla k nám a zvedla mě z Andiných paží. Políbila mne a objala mě.

"Scházeli jste mi, maminko," řekl jsem.

"Ty jsi nám taky scházel, miminko," pověděla mi.

Znovu mě políbila. Pak jsem vzhlédl a uviděl tatínka stát vedle.

"Ahoj, chlapáku," pozdravil mě.

"Ahoj, tatínku," odpověděl jsem vesele.

Vzal si mě z maminčina náručí a pevně mě objal.

"Jak se cítíš, miminko?" zeptal se mě.

"Hm, je mi dobře," řekl jsem. Vlastně jsem měl trochu bolesti, ale už mě unavovalo spát, takže jsem nechtěl další medicínu.

"Co jste tu celé odpoledne dělali?" zeptal se.

"Nic moc," řekl jsem. "Cil mi ukázala dům a dala mi sendvič.

"To je prima," řekl.

Pak jsem se pozdravil s Andy a Vilíkem. Andy mě podržela, objala, a pak políbila. Vilík mě přivítal polibkem. Oba trochu zapáchali jako by byli venku, ale oni byli venku, takže jsem tak překvapený nebyl. Také jsem si všiml, že Vilík je oblečený trochu legračně. Měl na sobě fialové lacláče s krátkými nohavicemi, pod kterým měl bílé tričko s vodorovnými fialovými proužky. Vypadal dost směšně a lehce se dalo uhodnout, čím má kalhoty vystlané.

Po našem malém opětovném shledání navrhli, abychom si já a Vilík šli hrát do jesliček, než bude hotová večeře. Andy mě nesla ke schodům a Vilíka vedla za ruku. Odnesla nás do jesliček a posadila mě na zem doprostřed místnosti. Na podlaze tu byla měkká vystlaná hrací podložka.

"Tak tu, miminka, zůstaňte a dobře se chovejte," řekla nám. "A Vilíku, pamatuj, že Tadík nesmí sám vstávat ani chodit, takže mu budeš muset všechno přinést."

"Dobře," odpověděl Vilík zvesela.

Ohnula se a znovu mě políbila, a pak se postavila a plácla Vilíka po zadku.

"Andy, můžu si sundat kalhoty?" zeptal se Vilík.

"Ano, můžeš," řekla. "Prostě je vyhoď do koše na prádlo, protože jsou celé špinavé a propocené."

Přikývl a začal se prát s přezkami na rameních popruhách.

"Ahoj, miminka," řekla Andy, když odcházela z místnosti.

"Takže, co chceš dělat?" zeptal se mě Vilík, když si sundal kalhoty a otočil se, aby je dal do koše vedle přebalovacího stolu.

"Nevím," odpověděl jsem.

"Chtěl bys radši Lego nebo akční figury nebo auta?" zeptal se mě.

"No, já nevím," pokrčil jsem rameny.

"Dobře, s jakými hračkami jsi si hrál ve starém domově?" zeptal se.

"S žádnými," řekl jsem a pohlédl smutně na podlahu.

"Oni neměli žádné hračky?" zeptal se mě.

"No, jejich děti měli," vysvětlil jsem, "ale nedovolili mi si s nimi hrát a,co si pamatuji, nikdy jsem neměl žádné svoje."

"Teda, ty zmrdi!" řekl upřímně.

Zarazil jsem se nad jeho vyjadřováním.

"Pojďme si hrát s Legem, dobře?" řekl. "Z Lega můžeme postavit spousty věcí."

"Dobře," řekl jsem.

Došel ke skříni u jedné stěny a vytáhl dva velké plastové koše. Přinesl je ke mně, otevřel je a ohromil mě, když na hromadu přede mě vysypal tisíce a tisíce různě zbarvených kostek.

"Nepověz mamince a tatínkovi, že jsem řekl zmrd, dobře?" požádal mě."Jo, nepovím," řekl jsem okamžitě. "Slibuju."

"Díky," řekl. "Tady."

Podal mi velkou zelenou desku na Lego.

Můžeš na to postavit cokoliv chceš," řekl.

Přikývl jsem. Už jsem viděl reklamy na stavebnice Lego, takže jsem alespoň věděl, jak se to dělá. Za chvíli už jsme oba stavěli. Rozhodl jsem se, že chci postavit loď, takže jsem s tím začal. Za pár minut se Vilík zvedl a šel zpátky ke skříni. Přinesl další koš a zase mě vyvedl z míry, když vysypal další hromadu kostek.

"Kolik jich máš?" zeptal jsem se ohromeně.

"Jsou tam ještě další tři koše," řekl.

Pak jsme dál seděli a stavěli svoje věci. Potichu jsme si přitom povídali. Vyprávěl mi, co dělali odpoledne v parku. Trochu jsem mu záviděl všechny tu legraci, kterou si užil, a přál si, abych šel s nimi.

"Nevadí ti nosit všude plenky, dokonce i do školy?"

"No, když už jsem v plenkých sedm let, tak už opravdu nemám na výběr," vysvětlil. "Ale není to tak zlé. Po čase jsem si prostě přestal všímat lidí, když na mě zírají a povídají si o mě. Ve škole je těžší poznat, že mám plenky, když mám nosím jednorázové, které nejsou tak zřetelné, ale všichni stejně vědí, že je nosím."

"Hm," byla moje jediná reakce.

Divil jsem se, jestli bych mohl být na veřejnosti a nestydět se. Nemyslel jsem si. Začínal jsem si myslet, že být miminko nemusí být tak dobrý nápad.

Asi po hodině přišel tatínek, aby nás odvedl na večeři. Snesl mě dolu a Vilík šel vedle nás. Stůl už byl prostřený a jídlo bylo připravené. Všichni už seděli a k mému překvapení, tatínek odříkal modlitbu. Poté jsme všichni jedli. Vilíkovo a moje jídlo už bylo nakrájené. Talíř jsem měl přeplněný pečení, brambory a zeleninou, všechno rozkrájené na malé kousky a promíchané.

Rychle jsem zjistil, že vysoká židle je postavená na jiné straně stolu, protože Andy požádala, aby mě mohla dnes nakrmit. Dala mi bryndák a začala mě krmil mou směsí. Pečeně se ukázala být velmi chutná. Bylo to to nejlepší jídlo, co jsem zatím kdy jedl. Andy také nebyla tak šikovná při krmení jako maminka, takže mi jídlo skončilo všude po obličeji. Ona i Cil si mysleli, že vypadám úžasně, ale také říkali, že jsem roztomilý. Maminka se dokonce zvedla a vzala si foťák, aby si mě vyfotila. Myslím si, že to Andy udělala schválně.

Po večeři maminka a holky myly nádobí a uklízely kuchyň a tatínek vzal Vilíka a mě zpátky nahoru do jesliček. Hrál si s námi s Legem asi půl hodiny, ale pak řekl, že se potřebujeme vykoupat. Odešel do koupelny, začal napouštět do vany vodu, a pak se k nám vrátil. Zvedl mě a odnesl mě k přebalovacímu stolu. Posadil mě na kraj a pak zvedl Vilíka a posadil ho doprostřed. Zvedl mu ruce a stáhl mu tričko. Vilík si lehl na stůl, který byl pořád dost velký, že jsem mohl klidně na kraji sedět. Tatínek mu stáhl plastové kalhoty a plenky a očistil ho.

"Dobře," řekl tatínek. "Vyměňte si místa. Vilíku, seskoč ze stolu, abych mohl svléknout tvému bratrovi plenky."

Vilík udělal, jak mu bylo řečeno a seskočil ze stolu. Tatínek mě zvedl a položil mě na stůl. Stáhl mi plastové kalhoty a začal mi rozepínat plenky. Vilík se zaujmul moje původní místo na kraji stolu. S úsměvem na tváři mě upřeně sledoval, jak jsem tam ležel. Trochu jsem se styděl, když mě sledoval, ale myslím, že jsem si nemohl vůbec stěžovat, když jsem předtím sledoval jeho.

Tatínek mě vysvlékl z plenek a pak mi dal jednu plenku přes rozkrok a znovu mě zvedl. Odnesl mě do koupelny a Vilíka vedl vedle sebe za ruku. Řekl Vilíkovi, aby vlezl do vany a zavřel kohoutek vody, když mě posadil na okraj.

"Dneska vůbec žádné cákání, Vilíku," varoval ho tatínek. "Nechceme, aby se obvazy tvého bratra namočily."

"Dobře, tatínku," odpověděl Vilík. "Budu opatrný."

Tatínek mě pak začal omývat mokrou žinkou s dětským sprchovým gelem, zatímco jsem seděl u něj na okraji vany. Vilík si potichu hrál s nějakými hračkami, když čekal, než na něj přijde řada. Když jsem byl do čista vydrhnutý, tatínek mě osušil velkou osuškou. Potom mě do ní celého zabalil, abych se nenastydl, a posadil mě vedle sebe na zem. Pak byl na řadě Vilík. Postavil se a nechal se od tatínka umýt. Po deseti minutách byl umytý i Vilík a tatínek ho osušil. Poté mě zvedl a všichni jsme se vrátili do jesliček.

"Tadík teď půjde první," oznámil tatínek.

Posadil mě na stůl a, když mi vzal osušku, pomohl mi lehnout si. Vyndal několik plenek, složil je na sebe, pak mi je zapnul a natáhl mi plastové kalhoty.

"Vilíku, přines pro svého bratra jedno z tvých bílých triček," řekl tatínek.

Vilík odspěchal k prádelníku vedle své kolíbky. Otevřel šuplík, vytáhl jedno tričko a přinesl ho zpátky k nám. To už jsem na stole seděl. Zvedl jsem ruce a tatínek mi navlékl tričko přes hlavu.

"Hotovo, chlapáku," řekl.

"Děkuju, tatínku," pověděl jsem mu, když mě zvedal.

"Rádo se stalo, miminko," řekl mi.

Dal mi polibek a posadil mě na zem. Poté zvedl Vilíka a posadil ho na přebalovací stůl. Vilík si okamžitě lehnul, když pro něj tatínek vytáhl několik čistých plenek. Všechny složil na sebe, zapnul mu je snad třiceti spínacími špendlíky a natažením plastových kalhot dokončil přebalování. Tatínek Vilíka posadil a dal mu polibek.

"Chceš už na sebe dupačky nebo si chceš obléknout tričko jako tvůj bratr?" zeptal se ho tatínek.

"No, jenom tričko, myslím," odpověděl Vilík.

Tatínek přinesl ze zásuvky další tričko a oblékl mu ho.

"Dobře. Teď je to asi hodina, než půjdete na kutě," řekl tatínek dívajíc se na hodinky. "Chcete si hrát tady nahoře nebo půjdeme dolů k ostatním a budete si hrát v dětské zahrádce?"

"Pojďme si hrát do zahrádky," řekl Vilík.

"Co myslíš ty, Tadíku?" zeptal se tatínek.

Opravdu jsem byl překvapen, že se mě zeptali na názor, když jsem zatím tak málo rozhodoval, co sám budu dělat.

"Hm, zní to dobře," odvětil jsem.

Tatínek přikývl a sehnul se pro mě. Zvedl mě, uložil si mě na bok, vzal Vilíka za jednu ruku a odvedl nás z jesliček. Nesl mě dolů po schodech a do obýváku, kde jsme našli dámy, jak sledují televizi a povídají si. Tatínek mě donesl až k mamince a posadil mě do jejího klína, zatímco Vilík se odkolíbal k pohovce, kterou obsadily jeho sestry, aby si ho všímaly.

"Mělo miminko příjemnou koupel?" zeptala se mě maminka, když mě objímala.

"Eh hm," odpověděl jsem. "Jenom bych si přál, abych se mohl doopravdy vykoupat."

"Zítra uvidíme, jestli to dokážeme zařídit, dobře, miminko?" řekla mi.

"Tak jo, odpověděl jsem.

Tatínek přinesl do obýváku velkou skládací věc. Položil ji v jednom vzdáleném rohu obýváku a začal to rozkládat. Vypadalo to jako malá klec nebo ohrada. Hádám, že to byl asi dvoumetrový čtverec. Svislé dřevěné tyče po stranách byly nějakých deset centimetrů od sebe a asi jeden metr vysoké. Dole to mělo dřevěnou podlážku, přes kterou tatínek rozložil velkou matraci, pokrytou stejným plastovým materiálem potištěným dětskými obrázky jako přebalovací stůl nahoře. Když bylo všechno správně rozložené, tatínek se vrátil zpátky ke mně.

"Tak si pojď hrát do zahrádky, kloučku," pověděl mi.

Zvedl jsem k němu ruce, jak nejlépe jsem mohl, když se pro mě shýbal a zvedl mě. Přenesl mne k dětské zahrádce a posadil mě dovnitř. Vilík k nám také přiběhl, tatínek ho zvedl a posadil ho vedle mě. Pak odešel ještě jednou z místnosti a vrátil se s košem na prádlo, který postavil do zahrádky vedle nás. Koš byl plný různých hraček.

"Tak, Tadíku, pravidlo ohledně zahrádky je takové, že nesmíš sám vylézt, aniž by ses nás nejdřív dovolil," sdělil mi tatínek. "Ale vzhledem k tomu, že teď stejně nemáš dovoleno sám stát ani chodit, neměl by to být problém."

"Jasně, tatínku," řekl jsem.

"Hodný chlapec," pověděl mi. "Teď si tu pěkně hrajte a nezlobte."

Oba jsme přikývli, když tatínek odešel, aby se připojil k ostatním.

Vilík se rozhodl vyklopit celý koš s hračkami. Byl plný hraček, ale ne žádné hračky pro velké děti. Byly v něm hračky Fisher-Price a Little Tykes. Hračky pro batolata. Byly tu všechny druhy náklaďáků, aut, traktorů a letadel. Byli tu také kostky a několik dalších rozličných hraček pro malé děti.

"S čím si chceš hrát?" zeptal se mě Vilík.

"Já nevím," pokrčil jsem rameny.

"Dobře," řekl. "Tak, já si budu hrát s tímhle letadlem a několika auty. Hraj si prostě s čímkoliv chceš."

Přikývl jsem. Vilík si vzal svoje hračky a odlezl do jednoho rohu zahrádky. Nikdy v životě jsem neviděl tolik hraček pohromadě, takže ani nemusím říkat, že jsem měl potíže nějaké si vybrat. Nakonec jsem se rozhodl pro pár aut a náklaďáků spolu s několika kostkami. Z kostek jsem postavil podjezd a posílal jsem skrz něj auta a náklaďáky. Byl jsem překvapený, kolik zábavy si jde užít s miminkovskými hračkami. Rychle jsem byl ztracený ve svém vlastním malém světě. Bylo pro mě trochu těžké pohybovat se a hrát si s mými třemi obvazy, ale zvládl jsem to dobře.

Byl jsem tak zabraný do hraní si s mým podjezdem, že jsem byl překvapený, když k nám maminka a tatínek přišli a řekli nám, že je čas jít spát. Ta hodina uběhla opravdu rychle. Maminka mě zvedla, zatímco tatínek vzal Vilíka. Řekli jsme Cil a Andy dobrou noc, a pak nás odnesli po schodem nahoru a chodbou do našich jesliček. Maminka mě vzala do houpacího křesla v rohu místnosti a posadila se se mnou. Měla s sebou lahev se šťávou, kterou mne začala krmit.

"Je v tom tvůj lék, miminko," sdělila mi.

Byl jsem rád, protože jsem už nějakou dobu měl bolesti. Když jsem si hrál v zahrádce s hračkami, mohl jsem bolest prostě ignorovat, ale teď jsem opravdu potřeboval svoji medicínu.

"Měl jsi dobrý den, miminko?" zeptala se mě maminka.

"Jenom jsem se usmál a přikývl, zatímco jsem dál sál z mé lahve.

Dál mě několik dalších minut držela, než jsem dopil celou lahev. Bylo přijemné a pohodlné, jak mě držela a mírně mě houpala. Když jsem popíjel láhev, už jsem usínal. Maminka dala lahev pryč a zvedla se se mnou. Přenesla mě do postýlky. Všiml jsem si, že tatínek a Vilík sedí v protějším rohu na polštářích, které tam byli položené. Vypadalo to, jako by tatínek četl Vilíkovi z dětské knížky.

Maminka mě uložila do postýlky a dala mi polibek a objetí na dobrou noc. Chvilku později odnesl tatínek Vilíka do jeho dětské postýlky. Položil ho do ní a řekl mu dobrou noc. Maminka a tatínek si pak vyměnili místa, když tatínek přešel ke mně. Řekl mi, že mě miluje a také mě políbil a objal. Řekl mi dobrou noc a pak s maminkou odešli. Jemný svit z několika nočních lampiček zanechal v místnosti slabé světlo.

"Dobrou noc, Tadíku," slyšel jsem Vilíka přes místnost.

"Dobrou noc, Vilíku," řekl jsem, když jsem si lehnul. Pak jsem se najednou zase posadil. "Jo, Vilíku? Děkuju, že jsi mě nechal hrát si s tvými hračkami."

"Nenechal jsem tě hrát si s mými hračkami," řekl, když se posadil ve své postýlce a podíval se na mě. "To jsou teď naše hračky. Jsou nás obou. Moje hračky jsou tvoje hračky."

"Opravdu?" zeptal jsem se udiveně.

"Jo," řekl. "Teď jdi spát. Dobrou noc."

"Dobrou noc," zopakoval jsem, když jsem si znovu lehal.

"Miluju tě, bráško," řekl Vilík.

"Taky tě miluju," řekl jsem tiše.

Usmál jsem se pro sebe, když jsem si přitáhl přikrývku. Položil jsem si hlavu na polštář a za pár minut jsem se už oddal spánku.

---

Nevzbudil jsem se, dokud další den ráno maminka nepřišla a jemně mnou nezatřásla, aby mě vzbudila. Během noci jsem se přetočil na břicho, a tak jsem teď také ležel, když jsem se vzbudil. Převalil jsem se na bok a podíval se na maminku stojící nade mnou.

"Dobré ráno, miminko," řekla mi. "Je půl devaté. Musíš se vzbudit."

Usmál jsem se a posadil se.

"Dobré ráno, maminko," pozdravil jsem.

"Spal jsi dobře?" zeptala se mě, když spouštěla dolu stranu postýlky.

"Eh hm," odpověděl jsem.

Sehnula se ke mně do postýlky a zvedla mě.

"Máme dneska před sebou velký den," pověděla mi, když jsme šli k přebalovacímu stolu.

"Opravdu?" zeptal jsem se.

"Jo. Musíme oběhnout nějaké pochůzky, a pak jdeme s tatínkem na oběd, a potom se musíme sejít s tvou sociální pracovnicí."

"To je slečna Shelly?" zeptal jsem se.

"Eh hm," řekla. "To je tvoje přidělená sociální pracovnice."

"Bezva," řekl jsem vesele. "Mám ji rád. Je opravdu milá."

"Ano, to je," souhlasila maminka.

Posadila mě na stůl a svlékla ze mě moje tričko. Pomohla mi lehnout si, a pak mi začala sundavat plenky. Zatímco to dělala, jsem přišel na to, jak si dosáhnout prstem do očí, abych si z nich mohl vyndat ospalky. Musel jsem zvednout hlavu nahoru a setkat se tak s prstem na půli cesty, ale přece jen jsem to zvládnul. Usoudil jsem, že to bude těžká zkouška mít na sobě obvazy tak dlouho. Teprve jsem se vzbudil a už mě pod obvazy svědilo. Když jsem byl hotov s mýma očima, zkoušel jsem strčit svůj ukazováček levé ruky za obvaz na pravé ruce, abych se dostal k místu, které mě svědilo. Bylo to pravděpodobně marné, protože mě svědilo v půli předloktí, ale i tak jsem to zkoušel.

"Nestrkej si prsty za obvazy, miminko," řekla mi maminka.

"Ale mě to svědí, maminko," fňukal jsem.

"Dobře," řekla. "Něco s tím za chvilku uděláme. Nech mě, ať tě dopřebalím."

To už jsem byl svlečený a utřený. Zapnula mi štos nových plenek a já si hned jsem všiml, že jsem jenom tři místo obvyklých čtyř. Nebyl jsem si jistý, proč dala o jedny plenky míň, ale rozhodl jsem se neptat se na to. Za minutu jsem měl už natažené plastové kalhoty. Maminka odešla z místnosti a za chvilku se vrátila se stejným vysoušečem vlasů, jaký používala včera Cil. Vzala plechovku s dětským pudrem, kterou tu nechala po přebalování a prošla stejným procesem rozprašování pudru do mých obvazů a použití vysoušeče vlasů na jeho rozptýlení. Bylo to opravdu skvělé a opravdu jsem si to užil. Byl jsem spokojený, když svědění konečně přestalo.

Když to bylo hotovo, maminka odešla do místnosti hned vedle naší ložnice, která se ukázala být velkou skříní. Za pár minut se vrátila s balíkem barevného oblečení. Postavila štos vedle mě a vzala tričko a rozložila ho. Bylo to malé žlutooranžové tričko se zářivě červenými vodorovnými proužky. Navlékla na mě tričko, a pak rozložila další kus oblečení. Byly to krátké lacláče, jaké měl Vilík včera na sobě, akorát byly zářivě červené. Rozložila je a strčila mi do nich nohy. Pak mě musela zvednout jednou rukou, aby mi druhou vytáhla kalhoty výš. Jenom stěží se přetáhli přes moje plenky, přestože byli slabší, než na jaké jsem byl zvyklý.

Zapnula mi popruhy přes ramena, a pak odešla k Vilíkovu prádelníku, vyndala pár ponožek a přinesla je ke mně. Rozložila je a jednu mi navlékla na pravou nohu. Ponožka byla krátká, sahající jen několik centrimetrů za můj kotník, a nahoře měla dva červené proužky.

"Maminka si dá tu druhou ponožku do kabelky," pověděla mi. "Jenom pro případ, že by ti bylo na prsty na druhé noze chladno, zatímco budeme venku, dobře, miminko?"

"Dobře," odpověděl jsem. "Takže tohle budu mít dneska na sobě?"

"Jo," odvětila. "A vypadáš moc roztomile."

Podíval jsem se dolu na sebe. Nebyl jsem si jistý, jestli chci jít ven na veřejnost v tomhle dětinském oblečení. Vlastně jsem si byl naprosto jistý, že nechci. Chtěl jsem k tomu něco říct, ale pak jsem si vzpomněl na pravidlo o neodmlouvání o tom, co mám na sobě. Rozhodl jsem se, že budu hodný chlapeček, a nic jsem neřekl.

"Dobře. Pojď se seznámit s Rosie, a pak tě nakrmím snídaní," řekla maminka, když mě zvedala.

"Kdo to je?" zeptal jsem se.

"Je to naše hospodyně a přes týden, když nejsme doma, tvoje a Vilíkova chůva," pověděla mi.

"Aha," odvětil jsem.

Odnesla mě z místnosti a dolu po schodech. Šli jsme skrz obývák do kuchyně. Okamžitě jsem si všiml cizí paní. Byla malá, ale pěkně velká a baculatá. Měla tmavou kůži hispánské ženy. Její krátké černé kudrnaté vlasy začínaly šednout, takže jsem usoudil, že je pěkně stará. Okamžitě se otočila, když jsme vešli do místnosti. Obličej měla velmi přívětivý, ale pořád jsem byl trochu nervózní ze setkání s novou osobou. Doufal jsem, že to bude milá chůva.

"Ach," řekla. "Tak tohle je to nové nino?"

Měla opravdu silný mexický přízvuk, ale nebyl jsem si jistý, co to poslední slovo znamenalo.

"Ano," řekla maminka. "Rosie, tohle je Tadeáš. Tadíku, tohle je Rosalinda."

"Ahoj, Tadíku," řekla vyslovujíc moje jméno trošku směšně.

Přišla k vám s otevřenou náručí. Maminka mě okamžitě předala do jejích rukou a Rosie mě objala. Trochu jsem se od ní odtáhl, i když mě držela mile, prostě proto, že jsem měl trochu obavy, když jsem ji neznal.

"Hay precioso," řekla Rosie.

Věděl jsem, že mluví španělsky, ale nerozuměl jsem, co říkala. Okamžitě jsem dal mamince nechápavý pohled.

"To znamená, že si myslí, že jsi roztomilý, miminko," pověděla mi maminka.

"Ano, je moc roztomilý," řekla Rosie. "A pobresito. Je celý polámaný. Máš bolesti, mijito?"

Nebyl jsem si jistý, proč mě oslovila mijito nebo co to znamená, ale očividně mluvila ke mně.

"Ani ne," řekl jsem. "Teď je to dobré."

"Bueno," řekla. "Tvoje mamá mi o tobě všechno pověděla. Jsi přesně tak pěkný, jak říkala. Jsi velmi statečný malý kluk."

"Řekni děkuju, miminko." pověděla mi maminka.

"Hm, děkuju," řekl jsem stydlivě.

"Jsi hladový, mijito?" zeptala se Rosie.

"No, ano, prosím," řekl jsem.

"Ach, a jsi tak slušný," dodala.

"Ano. Je to hotový gentleman," souhlasila maminka. "Rosie, mohla bys začít připravovat ovesnou kaši, zatímco se dopřipravím. Musíme odjet brzo, protože v půl desáté máme domluvenou schůzku s Molly."

"Sí. Samozřejmě, paní," odvětila Rosie. "Už na to jdu."

Maminka se otočila a odešla z místnosti, zatímco Rosie mě odnesla do vysoké židle. Nebyl jsem tak rád, že maminka odešla a nechala mě tu s tou cizí paní, ale Rosie vypadala prozatím dost mile. Připoutala mě to vysoké židle s pultíkem přede mnou. Pak se vrátila do kuchyně a dala na hořák malou konvici s vodou, aby ji ohřála.

"Chtěl bys nějaký toast, mijito?" zeptala se mě.

"Ano, prosím," odpověděl jsem.

"Výborně," řekla vesele.

Dál připravovala snídaní a přitom si tiše zpívala nějakou písničku ve španělštině, které jsem nerozuměl.

"Paní Rosie, co znamená to ‚michito’?" konečně jsem si dodal odvahu zeptat se.

"Mijo znamená ‚mé dítě’ nebo ‚můj synu’," vysvětlila mi. "Mijito znamená ‚můj maličký’ nebo ‚můj chlapečku’."

"Aha," řekl jsem.

"Ty neumíš španělsky?" zeptala se mě.

"Ne," řekl jsem trochu stydlivě.

"To je v pořádku," řekla. "Senora Rosie tě bude učit. Tvůj velký bratr, Vilík, teď umí dobře španělsky."

"Opravdu?" zeptal jsem se.

"Sí. Él es muy inteligente," řekla. "Je velmi chytrý. A ty vypadáš také tak chytře, takže jsem si jistá, že se budeš učit stejně rychle."

"Vypadám chytře?" zeptal jsem se.

"Ano, samozřejmě," řekla. "Vypadáš muy inteligente, velmi chytře."

Páni. Nemyslím, že by mě kdy někdo nazval chytrým, zvláště když se na mě jenom podíval. Ve škole jsem si zase tak dobře nevedl, ale možná jsem byl chytrý.

Po pár minutách ke mně přinesla misku ovesné kaše a talíř s toastem. Postavila to na pultík vysoké židle, a pak se vrátila do kuchyně pro bryndák a hrníček s pomerančovou šťávou. Uvázala mi bryndák kolem krku a pak si přitáhla židli, aby mě nakrmila.

"Dala jsem do toho pro tebe hodně leche y azúcar," pověděla mi. "To je mléko a cukr."

"Dobře," řekl jsem vesele. Jíst a přitom se učit nová slovíčka bylo celkem zábavné.

Dala mi do pusy plnou lžíci kaše. Byla opravdu chutná.

"Está bueno? Je to dobré?" zeptala se.

"Ano, je to velmi dobré, děkuju," pověděl jsem jí, když mi přikládala další plnou lžíci k puse.

"To je dobře, mijito," řekla.

Pokračovala v krmení. Každou chvíli mi nechala ukousnout z toastu nebo se napít z hrníčku.

"Kde jsou všichni?" zeptal jsem se po chvíli, když jsem si všiml, jaké je v domě ticho.

"Je pondělí, Tadíku," řekla. "Vílík a tvoje sestry jsou ve škole a papá je v práci. Odjeli okolo sedmé hodiny."

"Aha," odpověděl jsem, než jsem dostal další lžíci kaše.

Za pár minut jsem dojel svou snídani. Paní Rosie mi utřela obličej do bryndáku a sundala mi ho. Zrovna odnášela pryč špinavé talíře, když se vrátila maminka.

"Hotovo, miminko?" zeptala se.

"Eh hm," usmál jsem se.

"Dobře," odvětila. "Tak ti půjdeme vyčistit zuby, a pak můžeme jet."

"Tak jo," odpověděl jsem.

Přišla ke mně a odpoutala mě ze vysoké židle. Odnesla mě do horního patra zpátky do jesliček. Šli jsme do koupelny, kde mě posadila na pult vedle umyvadla. Vytáhla volný kartáček na zuby, který jsem používal, a vyčistila mi zuby. Myslím, že bych nakonec přišel na to, jak si sám vyčistit zuby, ale bylo příjemné nechat maminku, aby to pro mě dělala. Za minutu nebo dvě jsme byli hotovi a míříli jsme zase dolu. Než jsme ale opustili jesličky, zastavila se maminka u přebalovacího stolu a posadila mě na něj. Vytáhla odněkud moje šátky na obvazy na rukou a dala mi je kolem krku a pod ruce. Pak vzala bledě modrý batůžek ležící vedle stolu.

"Co to je, maminko?" zeptal jsem se, když mě nesla s batohem z místnosti.

"To je Vilíkův batoh na plenky," řekla. "Budete se o něj muset prozatím podělit, ale budeme muset koupit nějaký větší, pokud vás vezmeme ven oba dva. Vejde se do něj jenom pár látkových plenek."

"Tím myslíš, že mě můžeš někde venku přebalit?" zeptal jsem se s obavami.

"Budeme venku pěkně dlouho, miminko," řekla. "Pravděpodobně budu muset."

"Tak jo," přikývl jsem smutně.

Během chvilky jsme byli zpátky v kuchyni. Maminka mě posadila na kuchyňskou linku a řekla mi abych se nehýbal. Pak šla do ledničky a vyndala několik dětských lahví a strčila je do batohu s plenkami.

"Vzala jsem také tvoji medicínu a nějaký Tylenol pro případ, že bys měl bolesti, miminko," pověděla mi. "Pokud to budeš potřebovat, prostě mi řekni a já ti je dám."

"Dobře," přikývl jsem.

"Tak jdeme," řekla, když šla zpátky ke mně.

"Vrátíme se brzy odpoledne, Rosie," řekla maminka a zvedla mě.

"Dobře, uvidíme se pak," odpověděla paní Rosie. "Užij si to, malý Tadíku."

"Dobře. Nashle, paní Rosie," řekl jsem.

"Ahoj, mijito," pověděla mi.

Maminka mě odnesla k zadním dveřím kuchyně vedoucím do garáře. Dům měl opravdu velkou garáž, do které by se vešla tři auta. Právě teď tu bylo jenom jedno velké žlutohnědé terénní auto. Když mě maminka nesla kolem auta ke straně u řidiče, všiml jsem si, že vzadu bylo napsáno ‚Toyota’. Otevřela zadní dveře a já byl ohromený, když jsem uviděl velkou dětskou sedačku. Vypadala přesně jako sedačka pro batolata, ale byla větší, mnohem větší. Maminka mě otočila a usadila mě do ní. Popravdě byla pro mě trochu velká.

"Kde jste to vzali?" zeptal jsem se.

"To je sedačka tvého bratra," řekla mi maminka. "V té normálně jezdí. Také ti takovou dneska objednáme, až budeme ve městě."

"Opravdu?" zeptal jsem se.

"Přesně tak," ujistila mě.

Usadila mě do sedačky a sáhla mi za hlavu, aby přeze mě natáhla nějaké popruhy. Pásy vytvořily takový postroj s dvěma pásy přes ramena, pásem kolem pasu a jedním pasem mezi nohama. Všechno bylo spojené do přezky na břiše. S několika konečnými úpravami a dvěma cvaknutími v přezce mě maminka připoutala. Vlastně mi musela sundat šátky na obvazy, aby mohla dobře zapnout postroj. Pak jsem musel předklonil hlavu, aby mohl sesunout opěrku na hlavu s postraními polštářky trochu dolu. Opřel jsem si hlavu a měl jsem ji pak obalenou zezadu i z obou stran velmi pohodlnou opěrkou.

"Máš pohodlí, miminko?" zeptala se mě maminka.

"Eh hm," odpověděl jsem.

Měl jsem popravdě velké pohodlí. Dětská sedačka byla silně polštářovaná a opěrky sedaček šli vysoko postranách, aby mě obklopili ze tří stran. Cítil jsem se v sedačce velmi útulně a bezpečně.

Maminka se nahnula a políbila mě na tvář, když pokládala batoh s plenkami vedle mě na sedačku. Zavřela dveře a šla na místo řidiče. Vklouzla do předního sedadla a stiskla tlačitko u stropu, kterou otevřela garážová vrata. Za chvilku na startovala auto a vyjeli jsme z garáže ven.

"Vilík obvykle v sedačce usne ještě než vyjedeme na příjezdovou cestu," prozradila mi maminka. "Tak si klidně zdřímni, kdykoliv budeš chtít, dobře?"

Jenom jsem přikývl.

O minutu později už jsme byli na cestě. Pořádně jsem se rozhlédl po okolí, protože prvně byla tma a já jsem byl ospalý, když jsem se sem dostal. Ostatní domy v sousedství byly stejně tak velké a honosné jako maminky a tatínka. Hádám, že tu žilo hodně bohatých lidí.

Maminka nás odvezla ze čtvrti a skrz město. Zjistil jsem, že McKinney je vlastně pěkně velké město. Bylo tu hodně obytných čtvrtí i obchodních center.

Užíval jsem si výhled, ale sedačka byla tak pohodlná, že jsme si nemohl pomoci, abych nebyl ospalý. Zrovna jsem se chystal zdřímnout si, když maminka zahnula na jednu obchodní třídu. Zaparkovala před jedním obchodem a vystoupila. Odešla dozadu do kufru auta a otevřela dveře. Slyšel jsem zezadu hodně hluku, ale neviděl jsem, co dělala, protože sedačka mi bránila ve výhledu.

Za chvíli otevřela dveře vedle mě. Nahnula se ke mě a odepnula mi z dětské sedačky. Zvedla mě a vytáhla mě z auta. Podíval jsem se dolu a všiml si velkého dětského kočárku vedle nás, do kterého mě maminka usadila. Stejně jako sedačka v autě, i kočárek byla mnohem větší než normální miminkovský. Vypadal jako skládací, stejně jako normální kočárky. Sedačka byla vyrobena z modré nylonové látky. Když jsem se usadil, všiml jsem si, že nebyl ani zdaleka tak polštářovaný jako sedačka v autě, ale moje silné plenky mi přinesli dost vystlání, abych se cítil pohodlně. Kočárek měl stejně udělaný postroj jako sedačka, který mi maminka přetáhla přes ramena a zacvakla na místo, když pásy přizpůsobila mojí velikosti. Ze zadního sedadla pak vyndala batoh na plenky.

Celou dobu jsem se rozhlížel kolem sebe, kdo by mě mohl vidět. Byl jsem víc než trochu nervózní, že mě někdo uvidí na veřejnosti oblečeného v tak dětinském oblečení, mých tlustých plenkých a ve velkém kočárku. Doufal jsem, že na mě lidi nebudou zírat nebo se mi smát.

Maminka už měla očividně všechno z auta a tlačila mě směrem do obchodu před námi. Podíval jsem se nade dveře a uviděl velký nápis ‚Mollina móda na míru’. Hádal jsem, že to bylo jméno toho obchodu. Nebyl jsem si úplně jistý, co to je ‚móda na míru’, ale byl jsem si jistý, že to rychle zjistím.

Maminka zatlačila na skleněné dveře, aby je otevřela, a vtlačila mě dovnitř. Všiml jsem si několik figurín v přední části obchodu s různými druhy oblečení. Byl tu také dlouhý pult s pokladnou, za který jsem neviděl z pozice, jak jsem seděl. Maminka šla k pultu a najednou se objevila nějaká paní.

"Dobrý den, paní Bradshawová," řekla. "Tak ráda Vás zase vidím."

"Dobré ráno, Molly," odvětila maminka. "Také tě ráda vidím. A kolikrát ti mám říkat, abys mě oslovovala Jana?"

Molly to neslyšela nebo otázku nevnímala, protože se podívala dolu na mě a usmála se.

"Tak tohle je ten nový drobeček, o kterém jste mi povídala," řekla. "Je rozkošný."

"Ano, to je Tadeáš, Molly," představila mě mainka. "Tadíku, to je Molly. Dělá všechno dětské oblečení pro tvého bratra. Řekni ahoj."

"Ahoj, slečno Molly," řekl jsem pokoušejíc se vzpomenout na slušné vychování, i když jsem se skoro třásl, jak jsem byl nervózní.

"Ahoj, pane Tadíku" řekla.

Bylo mi do smíchu, když mi oslovila pane. Znělo to směšně.

"Jsi roztomilý jako poupátko," řekla s úsměvem.

"Děkuju, paní," začervenal jsem se.

"Ach, jak je slušný," řekla Molly.

"Ano, to je," řekla maminka. "A to je naprosto jeho vlastní počínání. Celou dobu, co je u nás, je dokonalý malý gentleman.

Zase jsem se začervenal, ale bylo pěkné, když mě tak maminka chválila.

"Myslela jsem, že jste říkala, že je mu deset." řekla potom Molly

"To je," potvrdila maminka.

"Ale je tak drobný," řekla Molly.

Na to jsem se zachmuřil a sklopil zrak.

"Ano, to je," řekla maminka. "Na svůj věk je malý, ale hodně ho krmíme, takže brzy vyroste a bude velký a silný jako jeho bráška a tatínek."

"Samozřejmě, že ano," souhlasila Molly a obdařila mě hřejivým úsměvem. "Ale do té doby tě musíme obléknout do nového oblečení, že?"

"Správně," souhlasila maminka.

"Dobře, tak pojďte dozadu do převlékací místnosti a já si našeho kloučka sama změřím," řekla Molly.

Šla k malé brance v pultu a podržela ji otevřenou, aby mne maminka mohla provézt skrz. Teď jsem si mohl prohlédnout zbytek místnosti. Kolem bylo několik velkých stolů a viděl jsem na nich šicí stroje a další podivně vypadající zařízení. Kolem zdí byly v policí smotané různé látky. Viděl jsem dvě další paní shrbené nad šicími stroji. Maminka je pozdravila. Obě se na nás podívaly a také pozdravily. Vypadaly opravdu mile, ale pořád jsem se styděl a byl nervózní a pokoušel jsem se uhnout pohledem. Šli jsme ke dveřím vzadu a skrz ně do malé místnosti, která byla skoro prázdná. U jedné stěny byla lavice a všude po místnosti několik zrcadel. Uprostřed místnosti byla také malá čalouněná plošina.

"Proč ho raději nesvléknete," navrhla Molly. "Bude potom mnohem snažší ho změřit."

"Jistě," řekla maminka.

Klekla si přede mě a začala mne svlékat. Nejdříve odepnula popruhy v kočárku, pak mi rozepnula kalhoty a stáhla mi tričko. Poté mi musela stáhnout kalhoty, což bylo trochu těžké, protože jsem ji nemohl pomoci. Nakonec jsem tak seděl v kočárku jenom ve svým plenkách. Opravdu jsem se styděl být prakticky nahý před tou ženou, která mi byla vlastně úplně cizí. Moje uši a tváře mi hořeli a věděl jsem, že jsem také celý rudý. Naneštěstí to mělo být ještě horší.

"Máme svléknout i ty plenky?" zeptala se maminka.

"Myslím, že budeme muset," odvětila Molly. "Nevím, jak bych ho mohla správně změřit v tak silným plenkách."

"Dobře," řekla maminka.

Natáhla se a sundala zezadu z kočárku batoh. Otevřela ho a vytáhla nějaký složený balíček. Když ho rozložila, všiml jsem si, že to je jakási umělohmotná podložka. Dole měla světlý dětský potisk a nahoře byla čistě bílá látka.

"Tak pojď, miminko," řekla mi maminka, když měla podložku rozloženou na podlaze. "Pojď na přebalovací podložku, aby ti maminka mohl sundal plenky."

Zvedla mě z kočárku, položila mě na zem a začala mi rozepínal plenky.

"Musíme to dělat, maminko?" vypísknul jsem.

"Ano, miminko," pověděla mi. "Paní Molly potřebuje zjistit tvoje míry, aby ti mohla udělat oblečení. Chceš nové oblečení, nebo ne?"

Mírně jsem přikývl, ale nic jsem neřekl. Nebyl jsem si jistý, jestli chci oblečení, když budu muset tímhle projít, abych je dostal.

"Dobře," řekla. "Teď buď pro maminku hodný chlapeček."

Zase jsem přikývl, byl jsem víc zostuzený než kdykoliv dřív v mém životě, ale opravdu jsem chtěl být hodný chlapeček.

Rozepnula mi plenky a zjistila, jak už jsem věděl, že jsem pořád čistý a suchý. Stáhla ze mě plenky a složila je.

"Musí se postavit?" zeptala se maminka.

"To by bylo nejlepší," odvětila Molly.

"Tak pojď, miminko," řekla maminka.

Dala mi ruce do podpaží a zvedla mě. Donesla mě k té malé plošině uprostřed místnosti a postavila mi na ní.

"Teď, miminko, chci, abys dal celou svoji váhu na levou nohu a nenechával žádnou na tom zlomeném kotníku, dobře?" nařídila mi.

Přikývl jsem.

"Maminka bude stát celou dobu za tebou, aby se ujistila, že nespadneš," ujistila mi.

S tím k nám přišla Molly. Měla s sebou krejčovský metr, tužku a malý zápisník a klekla si přede mne.

"Nemusíš se bát, Tadíku," pověděla mi. "Není žádný důvod se stydět. Už jsem to všechno viděla předtím. Mám doma čtyři kluky."

"Opravdu?" zeptal jsem se.

"Jo," odvětila, když začala obvíjet metr kolem mé hrudi a ramen.

"Ti tři starší dokonce chodí do stejné školy jako tvůj bratr Vilík," řekla. "Můj nejstarší je jeden z Vilíkových nejlepších přátel."

"Přesně tak," potvrdila maminka. "Matěj je u nás skoro pořád."

"Eh hm," souhlasila Molly. "Jsem si jistý, že poznáš všechny moje děti velmi brzo. Také mám dceru v tvém věku."

Vzala si moje míry na všech možných místech mého těla. Zdálo se, že snad měří úplně každý kousek od krku dolů.

"Ty obvazy pravděpodobně uberou hodně z jeho rukávů," řeka Molly. "Takže udělám to, že nebudu dávat žádné gumy do záložek a nechám rukávy trochu delší. Ať mu ty obvazy sundají, přinesete mi všechno oblečení zpátky a já je znovu zalemuji a přidám na ně gumu."

"To bude skvělé," odvětila maminka.

"Dobře, tedy," řekla Molly. "Můžeš ho dát zase do plenek a obléci ho. Jsi velmi hodný chlapec, Tadíku. Hodně kluků se kroutí a chvilku nepostojí, když je měřím."

"Děkuju," řekl jsem stydlivě.

Maminka mne zase zvedla a odnesla mě na přebalovací podložku. Položila mě na plenky, které předtím rozložila. Napudrovala mě a začala mě zapínat.

"Takže co budete chtít, abych udělala?" zeptala se Molly.

"No, určitě plenky," řekla hned maminka. "Přesně takové, jako jsi udělala pro Vilíka."

"Dobře," odvětila. "Normální tloušťka?"

"Stejnou jako má Vilík," řekla maminka.

"Dobře," řekla Molly. "Kolik?"

"Hm, začněme s třemi tucty v Tadíkově velikosti a třemi tucty o trochu větší," uvažovala maminka. "Doufejme, že brzy začne růst, takže budeme potřebovat větší plenky."

"Dobře," řekla zase Molly, když si to poznamenala do zápisníku. "A co oblečení?"

"No, určitě potřebuje nějaké dupačky na spaní," řekla maminka. "Bude se brzo ochlazovat. Kromě toho mu udělej několik body, jak s dlouhým rukávem tak s krátkým, možná také nějaké dupačky na hraní na chladné dni, když nebude moci být jenom v plenkách, a také ta roztomilá trička, co jsi dělala pro Vilíka, asi tak tucet. Ach a udělej mu dvoje lacláče jako ty, co má dneska."

"Chcete ty dupačky na spaní s ponožkami?" zeptala se Molly.

"Udělej čtvery s ponožkami a dvoje bez," řekla maminka.

"Se zipem vzadu jako obvykle?"

"Samozřejmě," řekla maminka. "Nechceme, aby se je naše děťátka pokoušeli svléknout."

To už mě měla v plenkách a natáhla mi plastové kalhoty. Oblékla mi zase tričko a lacláče, a pak mě vrátila do kočárku. Nedlouho poté jsem byl zase připoutaný.

"Jaké barvy a vzory mám použít?" zeptala se Molly.

"Jaké je tvoje oblíbená barva, Tadíku?" zeptala se mě maminka.

"Hm, modrá," odpověděl jsem.

"Použij tedy hlavně modrou," řekla maminka Molly. "Ale pár dalších světlých barev neuškodí. Máte nějaké nové roztomilé potisky, které jsi nepoužila na Vilíkovi věci? Chtěla bych, aby Tadík vypadal trochu odlišně, aby mohl mít svoji vlastní osobnost."

"Zrovna jsme dostala zásilku látek," řekla Molly. "Proč nezajdete ke mně do kanceláře a posadíme se spolu a prohlédneme si vzorky?"

"Dobře," řekla maminka.

Začala mě tlačit ven z místnosti.

"Maminko, začínám mít bolesti," řekl jsem tiše pokoušejíc se, abych nefňukal.

"Dobře, miminko," řekla. "Maminka ti dá za chvilinku láhev."

Šli jsme do další místnosti v obchodě, což byla malá kancelář. Maminka se posadila do jedné židle u stolu, zatímco Molly šla pro nějaké látky. Zatímco jsme čekali, maminka vyndala v batohu láhev červené šťávy. Také vyndala malou lahvičku s lékem a použila odměrku, aby vzala přesně léku, který byl také červený. Vlila medicínu do otevřené dětské lahve, zavřela ji a protřepala. Když odložila lahvičku s lékem, odpoutala mě zase z kočárku a zvedla mě. Schoulil jsem se jí na klíně a maminka mi strčila dudlík lahve do pusy. Ležel jsem tam sajíc z ní ještě, když se Molly vrátila s balíkem látek. Jenom na mě mrkla a řekla, jak jsem zase roztomilý. Styděl jsem se, ale chtěl jsem svůj lék, takže jsem jí nevěnoval zas tolik pozornosti.

Maminka a Molly spolu prošly několik štosů látek a několik svazků se vzorky, aby pro mě něco vybraly. Maminka se mě zeptala na několik potisků, jestli se mi líbí, ale já jsem jenom přikývl, aniž bych si je nějak zvlášť prohlížel. Staral jsem se jenom o svoji lahev s lékem, abych ji měl v sobě co nejdříve a ta bolest z rukou a nohy zmizela.

Konečně byly s vybíráním látek i vzorů hotovy. Maminka se zeptala, kolik si za to Molly naúčtuje. Molly nic neřekla. Jenom napsala něco na seznam s látkami, který pro mě připravila, a ukázala to mamince.

"To zní slušně," řekla maminka. "Zaplatím ti navíc sto dolarů, pokud to budeš mít do dvou týdnů."

"To by neměl být problém," řekla Molly.

"Vlastně, pojďme se přespříští víkend všichni sejít u nás doma na malou opékačku, než se opravdu uchladí," řekla maminka. "Tak bude moci tvůj manžel a děti poznat naše nové miminko. Pěkně si to užijeme. A můžeš všechno přivést sebou a já ti jednoduše vypíšu šek."

"To zní skvěle, Jano," odvětila Molly.

"Příští středu ti tedy zavolám, abych věděla, jak to jde, a potvrdila naše setkání."

"Výborně," řekla Molly.

Maminka mě vrátila do kočárku a připoutala mě do něj. Uklidila prázdnou lahev a vrátila batoh s plenkami zpátky za kočárek.

"Zůstaň pro nás pořád tak roztomilý, Tadíku," řekla mi Molly. "A příště až se uvidíme, pro tebe budu mít nějaké nové pěkné oblečení."

"Tak jo. Děkuju, paní Molly," řekl jsem.

"Udělám to ráda, miminko," řekla mi. "A pověz Vilíkovi, že ho pozdravuju."

"Tak jo," přikývl jsem.

Maminka a Molly se spolu rozloučily, a pak jsem byl vytlačen z obchodu. Maminka mě dala zase do sedačky v autě a připoutala mě. Vrátila kočárek do kuftu auta a za chvilku jsme zase byli na cestě. Už jsem byl z mého léku hodně unavený, takže jsem vlastně jenom apaticky seděl a nevěnoval cestě pozornost. Už jsem skoro usínal, když jsme zahnuli k velkému obchodnímu středisku. Maminka mě znovu vyndala ze sedačky a posadila mě do kočárku. Tlačila mě směrem k jednomu z obchodů, kde nade dveřmi byl nápis "Lékárna". Vstoupili jsme dovnitř a zamířili jsme rovnou k pultu. Přišla k nám starší paní.

"Ahoj, Jano," pozdravila paní maminku. "Ráda tě vidím."

"Ahoj, Karolíno," odvětila maminka. "Také tě ráda vidím."

"Tak tohle je ten nový drobeček?" zeptala se, když se na mě podívala.

Zajímalo by mě, jestli o mně věděl už celý svět.

"Ano," odvětila maminka. "To je Tadeáš. Tadíku, tohle je Karolína."

"Ahoj, Tadíku," řekla Karolína.

"Ahoj," vyhrkl jsem ostýchavě.

"Ty jsi ta nejroztomilejší věcička," řekla mi.

Proč to jenom všichni říkali?

"Děkuju, slečno Karolíno," odpověděl jsem slušně, ale pořád jsem se červenal.

"Takže, chcete ho tedy plně vybavit?" zeptala se Karolína.

"Ano," řekla maminka. "Zrovna jsme přišli od Molly. Bude nám dělat haldu oblečení, které budou za dva týdny. Potřebuji tedy nějaké předsložené v jeho velikosti, abychom vydrželi, než nám udělá látkové. Samozřejmě také potřebujeme plastové kalhoty v jeho velikosti."

"Výtečně," řekla Karolína.

"A budeme pokračovat a objednáme pro něj další kočárek a sedačku do auta," řekla maminka.

"Jistě," řekla. "Chcete stejný typ jako má váš Vilík?"

"Ano," řekla maminka. "Všechno stejné."

"Dobře, tak se nejprve podíváme na ty plenky, ano?" navrhla Carol.

Vyšla z oddělení léku a šli jsme do opuštěného rohu obchod. Zjistil jsem, že to je ulička s plenkami. Akorát, že tu nebyly plenky pro miminka. Byly pro dospělé. Karolína nás odvedla k regálu s balíky předsložených plenek, jaké jsem měl na sobě.

"Jak je velký?" zeptala se.

Maminka otevřela kabelku a vytáhla malý lístek.

"Tohle jsem míry, které zrovna Molly zjistila," vysvětlila maminka.

Karolína se na ně chvilku dívala.

"Je asi o tři velikosti menší než Vilík," řekla. "Dětské střední by měli být akorát pro jeho velikost pasu."

Sehnula se a zvedla balík plenek v plastovém pytli. Roztrhla ho konec balení a vytáhla jedny plenky. Podala je mamince.

"Vypadají trochu malé," řekla maminka. "Pravděpodobně teď hodně poroste."

"Pak bys mohla vzít dětské velké," řekla Karolína. "Potom tu jsou extra velké a potom se dostaneš na dospělé extra malé, které má Vilík."

"Hm," řekla maminka. "No, ty má teďka Tadík na sobě, ale jsou pěkně velké. Zkusím tedy ty dětské velké a extra velké. Začneme s dvěma tucty od každé velikosti."

"Dobře," řekla Karolína.

Vzala několik balení plenek a nesla je zpátky k pultu u léků. Vrátil se a pak jsme šli uličkou k regálu s plastovými kalhotami. Maminka vybrala několik plastových kalhot. Všechny byly průhledné nebo alespoň z větší části průhledné. Pak jsme se vrátili k pultu.

"Také bych mu ráda objednala balení jednorázových," řekla maminka.

"Dobře," řekla Karolína. "Je velikostí akorát mezi batolecími a dětskými. Mohli by jste ho nejspíš dát do batolecích, ale dětské plenky toho víc pojmou. Takovou velikost ale nemáme tady na skladě. Můžeme ale objednat balení."

Vytáhla svazek papíru a začala jím listovat.

"Budete chtít stejnou značku, jakou dáváte Vilíkovi?" zeptala se Karolína.

"Ano, samozřejmě," řekla maminka. "Zkusili jsme je všechny a ta je rozhodně nejlepší."

"To je," souhlasila Karolína. "Všem zákazníkům ji doporučuji. Dodávají je v baleních po deseti tuctech. Společnost je může dovést do Států do osmačtyřiceti hodin a sem je dovezou do sedmi až deseti dnů, ale můžu je sem dostat do tří až čtyř pracovních dvů, pokud chcete, abych to popohnala."

"Ne, ne," řekla maminka. "Žádný spěch. Může zatím zůstat v látkových plenkách."

"Dobře," řekla Karolína. "Teď se podívám na ten kočárek a autosedačku."

Poslouchal bych zbytek rozhovoru, ale tehdy jsem prohrál už dlouho trvající bitvu s uspalostí způsobenou mým lékem.

---

Hodnou chvíli jsem se pak nevzbudil. Pak si pamatuji teprve, jak mě maminka vyndavala zase z auto. Otevřel jsem oči, když mě posadila do kočárku.

"Ahoj, miminko," řekla maminka. "Prospal jsi se dobře?"

Jenom jsem ospale přikývl.

"Kde jsme, maminko?" zeptal jsem se otupěle.

"Jsme v nákupní pasáži v Allenu," řekla maminka.

Nevěděl jsem, kde to je.

"Jdeme ti nakoupit nějaké chlapecké oblečení," řekla maminka.

"Aha," řekl jsem unaveně.

"Proč se ještě neprospíš, drahoušku?" navrhla. "Jasně vidím, že jsi pořád unavený, a není důvod, proč bys musel být vzhůru."

"Dobře," řekl jsem tiše.

Potřeboval jsem jenom málo povzbuzení. Poslední, co si pamatuju, než jsem zvonu usnul, bylo, jak jsem byl tlačen k velkému obchodu s modrou značkou s nápisem ‚OshKosh B’gosh’.

Když jsem se pak vzbudil, usazovala mě maminka zpátky do auta. Nic jsem neřekl, zatímco mě maminka posadila do sedačky a vrátila kočárek do kufru. Nastoupila si na místo řidiče a jeli jsme dál. Než jsme vyjeli z parkovište, všiml jsem si, že jsou moje plenky mokré. Musel jsem mít ve spánku další nehodu. Prostě jsem se rozhodl, že to budu ignorovat.

"Kam jedeme teď, maminko?" zeptal jsem se tiše, když jsme vjížděli na dálnici.

"Míříme do Dallasu, miminko," řekla. "Je čas na oběd s tatínkem."

Jenom jsem přikývl, díval se z okna a pokoušel se úplně probudit.

"Jak se cítíš, miminko?" zeptala se mě maminka po pár minutách.

"Je mi fajn," řekl jsem. Nic mě v tu chvíli nebolelo. Vlastně jsem se cítil moc dobře, zvlášť když jsem seděl v té pohodlné autosedačce.

"Drahoušku," řekla maminka z předního sedadla. "Musíme si promluvit."

O ou, pomyslel jsem si. To neznělo dobře. Podíval jsem se do zpětného zrcátka, abych viděl jak se maminka tváří. Tiše jsem se připravoval na nějaké hodně špatné zprávy. Tisíc věcí mi proběhlo hlavou. Co když se rozhodli, že mě nechtějí? Co když mě brala do Dallasu, aby mě vrátila slečně Shelly, která mě pak pošle zpátky k mým starým pěstounům nebo k nějaké jiné rodině, kde by mě ubližovali? Nemyslím, že bych to zvládnul. Konečně jsem našel místo, o kterém jsem si myslel, že budu mít rád, a nechtěl jsem ho opustit. Chtěl jsem zůstat navždy s maminkou a tatínek, pokud mě nechají, i když jsem věděl, že je to velmi nepravděpodobné.

Po několika vteřinám myšlenek jsem se znovu podíval do zpětného zrcátka.

"Dobře," řekl jsem tiše.

"Co jsi u nás, zatím jsi vůbec nekakal," řekla. "Že ne?"

Tiše jsem si oddechl. Nechtěl jsem se bavit o kakání, ale bylo to určitě mnohem lepší než ty další věci, které mě napadly.

"Ne," odvětil jsem stydlivě.

"Kdy bylo naposled, co jsi byl na záchodě?" zeptala se. "Byl jsi vůbec od doby, co jsi utekl?"

"Ne," odpověděl jsem.

"Takže to znamená, že jsi byl naposledy ve svém starém domově, ano?" zeptala se. "Miminko, to už je skoro týden," řekla, jak bych to nevěděl. "To je moc dlouho. Vím, že jsi moc nejedl, když si byl u staré rodiny a venku na ulici, ale my jsme tě nakrmili spoustou jídla."

Neodpověděl jsem. Tiše jsem seděl

"Dobře," řekla. "Chci bys do po zbytek dne zkoušel. Pokud do odpoledne neuděláš, co je potřeba, až se dostaneme domů, maminka ti bude muset dát něco, aby ti pomohla. To určitě nebude žádná zábava, ale budu to muset udělat, jinak bys mohl onemocnět. Mohl bys opravdu vážně onemocnět, pokud nekakáš dostatečně často."

Vůbec se mi nelíbilo, co říkala. Pořád jsem si nebyl jistý, že se mi bude líbit kakat do plenek, ale určitě jsem nechtěl, abych k tomu musel být donucen. Nevěděl jsem, jak to chtěla udělat, ale neznělo to vůbec příjemně.

"Dobře, maminko," řekl jsem. "Opravdu se budu hodně snažit."

"Dobře, miminko," řekla. "Hodný chlapec."

S tím náš rozhovor skončil a já se vrátil k užívání si výhledu. Další věc, která se mi na té autosedačce líbilo, bylo, že jsem seděl mnohem výš a viděl jsem tedy ven mnohem lépe, než kdybych seděl normálně na sedadlo. Zanedlouho jsem v dálce uviděl siluetu Dallasu. Všechny budovy, věže a mrakodrapy se s každou uběhlo minutou zvětšovaly. Do předměstí jsme se dostali ještě dřív, než jsme sjeli z dálnice. Zahnuli jsme k velkému lékařskému středisku v obrovské bílé budově s nápisem ‚Baylor’.

"To je ta nemocnice?" zeptal jsem se.

"Jo," řekla maminka. "Tady tvůj tatínek pracuje."

"Tady jsem předtím byl?" zeptal jsem se.

"Ne, ty jsi byl v Dětském lékařském středisku, které je odtud nedaleko," řekla mi.

"Aha," odvětil jsem.

Zajeli jsme do garáží, kde maminka zaparkovala. Zase mě odpoutala ze sedačky a připásala mě do kočárku. Vešli jsme do nemocnice skrz velkou vstupní halu. Celou dobu jsem byl maximálně nervózní, protože tu všude bylo spoustu lidí. Několik lidí včetně pár dětí nás minulo a já věděl, že na mě zírali. Nebyl jsem si jistý, jestli je zaujalo to pestré dětinské oblečení nebo výrazná boule od plenek kolem mého rozkroku, ale v obou případech jsem se hrozně styděl. Nejvíc mi vadilo, když se mi několik malých dětí posmívalo.

Konečně jsme se dostali do výtahu a vyjeli jsme až nahoru do desátého podlaží. Když jsme vystoupili, maminka mě tlačila velkou chodbou. Nakonec odbočila do dveří a vjeli jsme do prosvětlené velké čekárny. Maminka mě dotlačila až k pultu recepce. Paní za stolem se zvedla, aby nás pozdravila. Mluvila s maminkou, jako by se dobře znali a hned nám pověděla, abychom šli do kanceláře.

Prošli jsme kolem stolu recepce krátkou úzkou chodbou s dveřmi do několika kanceláří. Tlačila mě až na konec chodby do otevřených dveří.

"Ahoj, miláčku," řekla maminka zvesela k židli, která byla otočena směrem od nás."

Velké křeslo se otočilo a já v ní uviděl sedět tatínka.

"Tatínku," vykřikl jsem šťastně.

"Ahoj, chlapáku," řekl tatínek se širokým úsměvem.

Okamžitě se postavil a přišel ke mně. Odpoutal mě z kočárku a zvedl mě. Pak mi dal velké objetí a pusu.

"Jakpak se dneska má tatínkovo malé miminko?" zeptal se mě.

"Je mi fajn," odvětil jsem.

"To je dobře," řekl. "Užil sis jízdu do města?"

"Eh hm," odpověděl jsem.

"Nakoupili jsme mu nějaké plenky a od Molly jsem objednala haldu věcí." řekla maminka.

"Výtečně," řekl tatínek. "Tak jste připravení na oběd?"

"Eh hm," řekl jsem. "Mám hlad."

"Dobře," řekl. "Tak pojďme."

Usadil mě zpátky do kočárku a připoutal mě. Poté se postavil za mě a vytlačil mě ven z kanceláře, zatímco maminka šla vedle nás. Cestou ven jsme se zastavily v několika kancelářích a ordinacích, aby mě mohl tatínek představit několika lidem, se kterými pracoval. Bylo tam pár dalších doktorů a nějaké sestry a všichni na mě byli moc milí.

Když jsme opustili nemocnici, chvíli mě tlačili ulicí k malé restauraci. Vešli jsme a rychle jsme byli usazeni. Tatínek pro mě řekl o polštář a dal ho na jednu židli u našeho stolu. Vyndal mě z kočárku a usadil mě na polštář. Měli jsme vážně poklidný oběd. Maminka mi pomohla objednat něco z menu, a tak jsem skončil s kuřecími kousky a hranolkami. Když nám jídlo přinesli, tatínek všechno na mém talíři rozkrájel na malé kousky a nakrmil mě.

V restauraci jsme pak strávili nějakou chvíli tlacháním o všech možném, co nám přišlo na mysl, ale tatínek nakonec se musel vrátit do práce a maminka mě musela vzít na setkání se slečnou Shelly. Doprovodili jsme tatínka zpátky k nemocnici a poté, co se se mnou objetím a pusou rozloučil a řekl mi, abych byl pro maminku hodný chlapec, opustil nás. Za pár minut jsme byli zpátky na cestě do centra města. Všude kolem nás tam byly obrovské budovy, tak velké, že když jsem se podíval nahoru z okna, ani jsem neviděl vršek.

Od chvíle, co jsme opustili nemocnici, to netrvalo dlouho a maminka zaparkovala na straně ulice před jednou z těch velkých budov. Vyndala mě z auta, vešli jsme dovnitř a vyjeli výtahem nahoru. Za minutku jsme byli ve velké kanceláři s několika kójemi se stoly. Maminka se zeptala, kde bychom našli slečnu Morganovou a byli jsme na směrováni k jednomu stolu v rohu místnosti. Šli jsme tam a našli slečnu Shelly pracující za svým stolem.

"Ahoj, slečno Shelly," řekl jsme šťastně, když jsme se k ní dostali.

"No ahoj, pane Tade," řekla nadšeně. "Jak se máš? Už se cítíš líp?"

"Eh hm," odpověděl jsem.

"Dobře," řekla. "Také vypadáš o moc líp. Máš na sobě nové oblečení?"

"Ne," řekl jsem. "To je mého bratra, Vilíka."

"No, vypadáš v tom moc roztomile," řekla.

Studem jsem se začervenal.

"Děkuju," řekl jsem.

"Myslím, že tedy můžeme začít," řekla. "Pojďme tady do konferenční místnosti. Budeme mít větší klid."

Vstala v rukou nesouce nějaké desky. Maminka ji následovala, zatímco mě tlačila před sebou. Přišli jsme do malé prosklené místnosti s malým stolem a pěti nebo šesti křesly. Maminka a slečna Shelly se posadili ke stolu přes roh vedle sebe. Můj kočárek maminka proti rohu stolu.

"Takže, Tade, tvůj bývalý pěstoun je ve vězení," pověděla mi. "Strávil víkend ve vazbě a toto ráno měl slyšení ohledně kauce."

Neměl jsem potuchy, co je slyšení ohledně kauce.

"Šla jsme na slyšení a s žalobcem jsme soudci ukázali fotky toho, co ti udělal," povídala. "Hned, jak se soudce podíval na ty fotky, určil kauci na dvě stě tisíc dolarů."

"Co to tedy znamená?" zeptal jsem se.

"To znamená, že aby se dostal z vězení, musel by soudu zaplatit dvě stě tisíc dolarů," řekla. "Protože je nemá, zůstane pravděpodobně ve vězení až do přelíčení."

"Co je to přelíčení?" zeptal jsem se.

"Tam žalobce musí dokázat, co ti tvůj pěstoun udělal," odpověděla mi maminka. "Když dokážou, že ti ubližoval, pravděpodobně ho pošlou do vězení na hodně dlouhou dobu."

"Přesně tak," řekla slečna Shelly. "Je obviněn z úmyslné ublížení na zdraví a násilí na dítěti, obojí jsou těžké zločiny, což znamená, že stráví ve vězení léta."

"Vážně?" zeptal jsem se.

"Jo," řekla. "Už jsem ale mluvila s žalobce a nejspíš navrhne dohodu s obhájcem. Pokud dohodu nepřijmou, půjde případ k soudu a pak bys proti němu musel svědčit."

"Co to znamená?" zeptal jsem se.

To znamená, že bys musel jít k soudu a říct soudci a porotě, co se ti přihodilo," řekla slečna Shelly.

Byl jsem z toho nervózní. Svědčení neznělo moc dobře.

"Nechceme ale, abys to musel dělat, což je důvod, proč mu nabídneme dohodu."

"Co chce zástupce nabídnout?" zeptala se maminka.

"Upustil by od jedné žaloby," řekla. "Možná nabídne pět let, pokud přizná vinu. Tvrdě prosazuju, aby strávil alespoň nějaký čas ve vězení."

"Dobře," řekla maminka. "Potřebuje to."

"Můj nadřízený také vyšetřuje, zda je nutné odebrat jim jejich vlastní děti."

V konferenční místnosti jsme strávili ještě další půlhodinu povídáním. Slečna Shelly chtěla, abych jí znovu pověděl všechno, co se stalo, aby se ujistila, že má dobře sepsanou svou zprávu. Nechtěl jsem se o tom bavit, ale pověděl jsem to. Ptala se mě, jak se mi líbí u Bradshawů, a já jí samozřejmě řekl, že se mi bydlení u nich moc líbí.

"Tak, Tadíku," řekla slečna Shelly, "než půjdete, musím se ještě postarat o jednu věc. Musím ti najít stálý pěstounský domov."

Nelíbilo se mi, co povídala. Znamená to, že mě vezmou od maminky a tatínka a dají mě někam jinam? Dolní ret se mi začal třást a najednou se mi chtělo brečet.

"Chtěla jsem se začít dívat po nějakém domově, kam bychom tě umístili," řekla. "ale pan a paní Bradshawovi řekli, že by byli potěšeni, kdybys u nich zůstal."

"Vážně?" zeptal jsem se vzrušeně s hned lepší náladou.

"Přesně tak," řekla.

"Jsi prostě příliš roztomilý, miminko," řekla mi maminka, "než abychom se tě jen tak zbavili."

"Takže s vámi můžu zůstat?" zeptal jsem se.

"Alespoň na nějaký čas," řekla. "Tedy pokud to tak chceš."

"Chci!" vyhrkl jsem šťastně. "To vážně chci!"

"Výborně!" usmála se maminka.

S tím naše jednání se slečnou Shelly skončilo. Řekla nám, že nás ještě brzo kontaktuje, a odešli jsme. Ještě předtím mě ještě objala a políbila mě na tvář.

Vyšli jsme ven a maminka mě naložila do auta.

"Připraven jet domů, miminko?" zeptala se maminka, když nakládala kočárek.

"Eh hm," řekl jsem. "Jsem trochu unavený."

"Dobře, můžeš se cestou domů vyspat," řekla mi.

Posadila mě do autosedačky a připoutala mě do ní. Pak si nastoupila na místo řidiče a o minutu později už jsme jeli po dálnici zpátky domů.

Rád bych se prospal, ale většinu cesty jsem se snažil něco ze sebe vypudit. Po chvíli tvrdého snažení jsme byl schopný se vyčůrat. To už jsem také dlouho potřeboval, ale nechtěl jsem to pustit před maminkou a slečnou Shelly. Opravdu hodně jsem se snažil kakat, že můj obličej od té námahy musel vypadat příšerně, ale prostě jsem toho nebyl schopen. Prostě jsem z nějakého důvodu vůbec necítil potřebu. Když jsme zatáčely z dálnice směrem k McKinney a blížili se k domovu, už jsme z toho začínal být hodně smutný a rozrušený. Nakonec maminka odpočila na příjezdovou cestu k našemu velkému domu. Zajela s autem do garáže a vypnula motor. Když vystoupila, přešla k zatím dveřím a otevřela je, už se mi chtělo brečet.

"Jsme doma, miminko," oznámila mi vesele, jako bych to nevěděl.

Natáhla se ke mně a odepnula popruhy na sedačce. Vytáhla mne z auta a usadila si mě na bok. Stěží jsme cítil jak mi stiskla pod zadkem přes ty silné plenky.

"Ty jsi nekakal, že jo, miminko?" zeptala se.

Sklopil jsem zrak a zahanbeně zakroutil hlavou.

"Promiň, maminko," řekl jsem třesoucím se hlasem. "Vážně jsem se snažil."

"Já vím, miminko," odvětila.

"Nechci být zlobivý," popotahoval jsem a zkoušel nebrečet.

"Ach, miminko, ty nejsi zlobivý," řekla, když mě objala. "Prostě nemůžeš kakat. S tím není nic v nepořádku. Jenom to znamená, že maminka ti dá něco, aby ti pomohla se uvolnit. Nejsi zlobivý chlapec. Jsi moc hodný. Rozumíš?"

Jenom jsem přikývl.

"Pojďme dovnitř," řekla.

Políbila mě, a pak se natáhla na sedačku pro batoh na plenky. Odnesla mě do domu, skrz kuchyň a po schodem. V pokoji jsme našli slečnu Rosie, jak sbírala špinavé prádlo.

"Ahoj," pozdravila. "Měly jsme úspěšný den?"

"Hmm," tiše jsem přikývl.

"Co se děje, malý Tadíku?" zeptala se. Očividně poznala, jak jsem skleslý.

Jenom jsem zakroutil hlavou, aniž bych se na ní podíval.

"Už asi týden neměl stolici," řekla maminka. "Budu mu muset dát čípek, abych mu pomohla."

"Aha," řekla slečna Rosie. "Pobresito."

Rosie pak zvedla koš s prádlem a odešla z místnosti. Když procházela kolem mne, nahnula se, aby mě políbila na tvář. Když opustila místnost, maminka mě donesla na přebalovací stůl, posadila mě na něj a začala mne svlékat. Sundala mi kalhoty, ale tričko mi nechala oblečené. Poté mě položila na stůl.

"Zatím tu lež a maminka se za minutku vrátí," řekla mi.

Přikývl jsem a maminka také odešla z místnosti. Čekal jsem jenom asi minutu nebo dvě, než zase přišla. Měla sebou dětskou lahev s mlékem. Položila lahev na stůl vedle mne, a pak mi začala sundavat plenky. Nejdřív mi stáhla igelitové kalhoty, a pak mi rozepnula všechny plenky a stáhla přední část plenek. Pak jsem si všiml, že na jednu ruku natahuje gumovou rukavici. Divil jsem se, co tak asi bude dělat.

"Dobře, miminko," řekla. "Tady to je."

Zvedla mi nohy nahoru a přitáhla mi je až k hrudníku.Pak jsem ucítil, jak mi jeden z prstů v gumové rukavici vniká do dírky v zadku. Cítil jsem, že tam vtlačila něco hodně malého, že jsem to ani necítil, když zase prst konečně vytáhla.

"Hotovo, miminko," řekla.

"To je všechno?" zeptal jsem se

"No, ne docela," řekla. "Ale to je všechno, co dělám já."

Divil jsem se, co tím myslela.

Tiše jsem ležel, když mi začala zase oblékat plenky. Pak natáhla zpátky igelitové kalhoty. Zvedla mě a přešla se mnou u boku k houpacímu křeslu v rohu místnosti. Posadila se do křesla a já se schoulil na jejím klíně. Dala mi dudlík z lahve do pusy a já ho okamžitě přijal a začal sát.

"Miminko, asi tak za minutu tě začne trošku bolet bříško," povídala. "Potom začneš cítit, že se ti chce opravdu hodně moc kakat. Chci po tobě, abys to zkusil zadržet, jak nejdéle budeš moci, než to pustíš, dobře?"

Přikývl jsem a dál jsem sál z lahve. Už jsem začal v mých vnitřnostech cítil slabou bolest. V zadečku mi jakoby trochu pálilo. Nebylo to zatím vůbec hrozné, spíše trochu otravné. Za minutu až dvě se mi začali střeva v podbříšku nějak stahovat a za další minutu přešlo stahování v prudkou pálivou bolest. Opravdu to hodně bolet. Už jsem ani nebyl schopen dál sát z lahve mléko.

"Maminko, to bolí," ˇfnukal jsem, když jsem vyplivl konec lahve.

"Já vím, miminko," řekla. "Už to nebude dlouho trvat. Jenom to zkus podržet o něco déle."

Brzy na to, jak maminka předvídala, se mi chtělo opravdu hodně kakat. Skoro jsem to nemohl vydržet, ale držel jsem, jak nejlépe jsem mohl. Asi o dvě minuty později jsem už bolestí brečel.

"Maminko, to hrozně moc bolí," vzlykal jsem.

"Dobře, miminko," řekla. "Uvolni se a vypusť to."

"Přímo tady?" zeptal jsem se.

Opravdu se mi nechtělo kakat před jinou osobou.

"Prostě to pusť," řekla. "Uvolni se a nech to z tebe vyjít."

Opravdu jsem nechtěl před ní kakat, ale už jsem to nemohl dál zadržet. Konečně jsem uvolnil stažené půlky. Aniž bych nějak zvlášť tlačil, vyšel ze mě dlouhý vlhký prd spolu s nějakou podivnou tekutinou. Byl také pěkně hlasitý, až jsem se červenal. Zanedlouho ze mě rychle vyšla další dávka zpracovaného jídla. Myslím, že ať bych se snažil jakkoliv, nedokázal bych to už v sobě zadržet. Myslel jsem, že po tom, co všechno ze mě vyšlo, bolest přejde, ale pořád jsem si cítil hodně intenzivně. Brzy začalo další stahování a tentokrát jsem už musel trochu tlačit. Myslím, že ze mě tehdy vyšlo víc stolice, než za celý můj předchozí život. Během pár minut jsem začal hlasitě brečet, přestávajíc, jenom abych se mohl někdy nadechnout a silně zatlačit, aby to už konečně přestalo. Maminka mě celý čas jemně houpala a pevně mě držela v náručí, aby mě uklidnila. S bolestí to vůbec nepomáhalo, ale bylo milé vědět, že jí na mě záleží.

Konečně bolest v mých vnitřnostech odezněla. Stahování bylo pořád slabší a slabší. Byl jsem celý utahaný a udýchaný. Tváří jsem odpočíval na maminčině hrudi, zatímco mi jemně laskala vlasy.

"Cítiš se lépe, miminko?" zeptala se.

"Eh hm," zakňučel jsem tiše.

Pořád jsem byl rozrušený a trochu jsem brečel.

"Můžeš se uklidnit, miminko" řekla mi. "Už je po všem. Vedl sis dobře. Jsi moje statečné malé miminko."

Nakonec jsem se uklidnil a přestal plakat. Cítil jsem se ale unavenější než kdy předtím. Bez velkého přemýšlení jsem zavřel oči a odplul do říše snů, zatímco mě maminka pořád hladila po vlasech.

---

Za nějaký čas jsem se vzbudil a zjistil, že ležím v mé postýlce. Pod rukama jsem měl malé polštářky a stejně tak byl jeden pod mou nohou. Byl jsem přikrytý lehkou flanelovou dekou, která se mi opravdu začínala líbit. Posadil jsem se a okamžitě jsem ucítil, jak se ohromné množství hmoty v mých plenkách zmáčklo. Bylo to , jako bych měl v plenkách hroudu bahna nebo hlíny, ale já věděl, co to je.

Rozhlédl jsem se kolem a uviděl Vilíka, jak sedí ve své postýlce vedle mé. Usmál se a zamával mi.

"Ahoj, Tadíku," řekl vesele.

"Ahoj, Vilíku," odvětil jsem. "Proč jsi také v postýlce?"

"Protože jsem si musel zdřímnout, když jsem přišel ze školy," řekl.

"Vážně?" zeptal jsem se.

"No jasně," řekl, jako by čekal, že to budu vědět. "Všechna miminka si odpoledne musí zdřímnout, zvláště ta, která chodí do školy. Také to tak budeš mít."

Zvedl jsem ruku a zkusil se poškrabat na hlavě, ale bylo těžké se k tomu místu dostat, kvůli mým obvazům.

"Jak dlouho potrvá, než nás někdo přijde vzbudit?" zeptal jsem se.

"Nemělo by to být už moc dlouho," řekl. "Odpolední šlofík je jenom na třicet minut. Maminka nebo jedna z holek by už měly přijít.

"Smrdíš," řekl po chvíli s úsměvem na tváři. "Takže jsi se konečně vykakal do plenek. Co si o tom myslíš?"

"Asi to není tak špatné," řekl jsem, "ale hodně to smrdí."

"Na to si zvykneš," odvětil na to Vilík. "Já už svoje skoro necítím."

Tehdy se otevřeli dveře do jesliček a vešla Andy. Měla na sobě takové ty krátké holčičí kalhoty, co končí těsně pod kolenama. Nemůžu si vzpomenout, jak se jmenují. Hořejšek kalhot končil těsně pod boky a její blůza končila výš, takže ji byl vidět pupík. Andy i Cil se asi rády oblékaly tak, aby jim byl vidět pupík.

"Čau, miminka" řekla zvesela.

"Jak se má náš smraďošek?" zeptala se. "Jsi připravený na přebalení?"

Horlivě jsem přikývl.

"Tak pojď," řekla. "Přebalím vás do čistých plenek."

Spustila dolu jednu stranu postýlky a zvedla si mě k boku. Jemně mě přitom políbila na tvář. Přešli jsme k Vilíkovo postýlce a Andy spustila jednu mřížovou stranu, aby mohl Vilík vylézt ven. Pak mě odnesla k přebalovacímu stolu. Pomohla mi lehnout si, a pak mi stáhla igelitové kalhoty. Pomalu mi odepínala plenky a odkrýval mě. Konečně se dostala k té poslední a podívala se dovnitř.

"Páni!" řekla s doširoka otevřenýma očima. "A to ty plenky vypadaly z venku tak neškodně."

Sáhla pod stůl a vytáhla pár gumových rukavic. Natáhla si je a vytáhla několik dětských utěrek. Pak se pustila do pečlivého čistění. Zabralo jí několik minut a když jsem byl konečně čistý a napudrovaný, zapnula mě do čistých silných plenek. Natáhla mi čisté igelitové kalhoty a zastrkala je a urovnala. Než mne posadila, nadzvedla mi tričko a poprášila mne dětským pudrem na hrudi.

"Chceme naše miminka krásně voňavé a čerstvé," řekla.

Kroutil jsem se a chichtal se, když mi vtírala pudr do kůže, protože to hodně lechtalo. Poté mě zvedla a posadila mě na podlahu.

"Seď chvíli na podlaze, než přebalím tvého bratra, miminko," řekla.

Přikývl jsem, když mi jemně poklepala na hlavu.

Mezitím se Vilík vyšplhal na stůl a zaujal místo. Teprve teď jsem si všiml, že měl vlastně na sobě jednorázové. Lehl si na stůl a Andy ho hned začala přebalovat. Rozepnula pásky a odhrnula plenky. Očistila ho mnohem rychleji než mě předtím, a dala mu nové jednorázové plenky zpod stolu. Posadil se a Andy se k němu sehnula a dala mu pusu na tvář.

"Hotovo, bratříčku," řekla. "Teď pojďme všichni dolu."

Otočila se, a sebrala mě ze země, zatímco Vilík skouzl z přebalovacího stolu.

"Chceš svačinku, miminko?" zeptala se.

Přikývl jsem. Začínal jsem mít trochu hlad.

"Máš bolesti? Chceš tvůj lék?"

"Ne, to je dobrý," řekl jsem.

Uložila si mě na bok a vzala Vilíka za jednu ruku. Vyvedla nás z místnosti a sešli jsme dolu do kuchyně. Zjistili jsme, že Cil už je také doma, a pozdravila nás. Andy mne uložila do Cilina klína, a poté zapnula Vilíka do jeho vysoké židle. Pak šla do kuchyně sehnat nám nějakou svačinu.

Slečna Rosie zrovna odcházela. Dala Vilíkovi i mně polibek a řekla, že je moc šťastná, že mě poznala, a že se zas uvidíme zítra. Když odešla, Andy přinesla naší svačinku. Bylo to něco jako rýžový nákyp. Andy říkala, že to pro nás připravila slečna Rosie. Byla to rýže vařená v mléku se skořicovými tyčkami a hodně cukrem, aby to bylo sladké. Bylo to vážně dobré, a snědl jsem vše, co mi Cil dala.

Po svačině musel Vilík dělat domácí úkol, tak mě holky vzaly do dětské zahrádky v obýváku, abych si tu do večeře hrál. Tatínek přišel domů chvilku předtím, než byla večeře hotová. Vešel do obývacího pokoje a odnesl mne ze zahrádky. Posadil si mě do klína a nechal mě se k němu tulit, zatímco jsme se dívali na zprávy. Vlasně je spíš sledoval on, protože mě zprávy až tak nezajímali. Pak jsme povečeřeli a byl čas na Vilíkovu a mojí koupel.

Konečně jsem mohl mít skutečnou koupel, protože maminka mi dnes koupila v lékárně nějaké chrániče obvazů. V podstatě to byly takové igelitové pytle vytvarované, aby pasovali přes moje dlahy s gumovým zakončením, které se těsně napnulo kolem mých rukou a nohou, aby se mi dovnitř na dlahy nedostala voda. Fungovaly vážně dokonale a udržely moje obvazy suché, i když jsem se celý potopil pod vodu. Naneštěstí jsem pořád neměl dovoleno hrát si moc ve vodě, protože maminka a tatínek si mysleli, že by moc pohybu mohlo porušit chrániče a mohla by nějaká voda prosáknout.

Když jsme byli krásně čistí, mohli jsme s Vilíkem zůstat vzhůru už jenom chvilku. Šli jsme tedy dolů, kde maminka celé rodině ukázala, co všechno mi ten den koupila. To bylo dobře, protože já jsem většinu času, co to všechno nakupovala, prospal.

Zjistil jsem, že mi koupila v Oshkosh B'Gosh a v Tommy Kids hodně oblečení pro "velké kluky". Bylo tu několik lacláčů, džíny a khaki tepláky. Řekla, že o kraťasy se budeme starat až později. Také mi koupila dva páry tenisek a navíc jeden pár společenských bot. Také tu bylo několik košil spolu s ponožkami a čistě bílými tričky. Všiml jsem si, že až na ponožky a trička nevypadaly všechny ty věci "pro velké kluky" až tak moc jako pro velké kluky. Všechno vypadalo tak nějak dětinsky. Nebylo to až tak dětinské jako to, co jsem měl během dne na sobě, ale ani to nebyl styl oblečení, který jsem viděl na dětech nosit do školy - ne že bych já sám měl někdy nějaké stylové oblečení. Chtěl jsem se na to zeptat, ale vzpomněl jsem si na pravidlo o nošení oblečení, které je mi určeno, tak jsem radši mlčel. Oblečení nevypadalo zas tak špatně, a bylo to víc věcí, než jsem kdy za celý život měl, takže jsem usoudil, že bych si neměl stěžovat.

Pak mi maminka ukázala jednu opravdu speciální věc, kterou mi koupila. Byl to můj vlastní medvídek. To mě vážně dostalo, protože nemyslim, že jsem někdy dřív měl nějakého medvídka. Podala mi ho a já jsem ho okamžitě pevně přitiskl ke své hrudi. Měl trochu bláznivou barvu, protože byl oranžový, s béžovým čenichem, packama a vnitřkem uší. Měl malý hnědý nos a hnědé oči. Měl kolek krku malý, námořnicky modrý, červeně lemovaný bryndáček s vyšitým obrázkem jablka.

"Děkuju, maminko!" řekl jsem šťastně. "Nikdy jsem neměl medvídka. Moc se mi líbí!"

"Rádo se stalo, miminko," řekla mamika, zatímco mě zvedla a objala mne. "Jsem ráda, že se ti líbí."

Potom už byl čas, abychom šli s Vilíkem spát. Popřáli jsme mamince a sestrám dobrou noc, a tatínek nás oba vzal zpátky do jesliček. Seděli jsme v rohu na dece, a každý jsme měli lahev teplého mléka, zatímco nám tatínek četl pohádku z knížky pro děti. Byla to pohádka nejspíš tak pro čtyř až pětileté, ale po chvíli byla vcelku zajímavá.

Když pohádka skončila, tatínek nás odnesl do našich postýlek. Poté co mi dal pusu a objetí, položil mě do postýlky. Urovnal mi polštáře pod mé dlahy a pak mi přikryl peřinou a dekou. Ujistil se, že medvídek je hned vedle mě. Přešel k Vilíkovo posteli a také ho uložil, a přejíc nám ještě jednou dobrou noc zhasl a odešel. Také jsme si řekli s Vilíkem dobrou noc a že se máme rádi, a bráška se rychle odebral do říše snů.

Já jsme ještě chvíli zůstal vzhůru přemýšlejíc o celém dni. Až na ten hrozný moment s čípkem to nebyl zas tak špatný den. Když jsem o tom zpětně přemýšlel, nebylo ani tak hrozné vyjít na veřejnost oblečený jako velké batole. Byl to teprv třetí den tady, ale už jsem si tu připadal víc doma než v jakémkoliv domě, kde jsem byl předtím. Zajímalo by mne, jestli to jednání se mnou jako s dítětem k tomu nějak pomohlo, ale hádám, že na tom až tolik nezáleželo. Rád jsem o tomto domě přemýšlel jako o domově a rád jsem byl jejich miminkem. Pokud jsou tyhle dva pocity nějak propojené, tak ať.

A s touto mírně veselou myšlenkou jsem konečně usnul.

Část 4 - Brýle a domácí škola