Pavel Pech's Work
překlad, Travis E., A Second Chance
Poslední týden uběhl opravdu dobře. V úterý mne maminka vzala k novému doktoru. Doktor Gordon byl Vilíkův pediatr a teď se měl stát i mým. Byl to vážně milý doktor. Udělal mi zevrubnou prohlídku od hlavy až k patě. Chtěl mi udělat také nějaké krevní testy, ale sestra mi nemohla vzít krev s těmi dlahami na obou rukách, což mi vážně vyhovovalo. Měl u sebe také moje rentgeny a lékařské zprávy, které maminka dostala od slečny Shelly.
Ta opravdu depresivní část prohlídky bylo, když jsem se vážil a měřil. Vážil jsem jenom 20 kilogramů, z čehož ještě sestra odečetla nějaké kilo kvůli těm obvazům, a měřil jsem jenom 112 centimetrů. Doktor vytáhl tabulky růstu a ukázal jí mamince a mně. Byly tu dvě sady čar, které ukazovaly průměrnou výšku a váhu chlapců ve věku od dvou do dvaceti. Nahoře byl vzrůst - musel jsem se zeptat, abych zjistil, že to znamená výšku - a dole váha. Moc jsem celému tomu grafu nerozumněl, ale ukázal mi, kde jsem já, a kde bych měl být, a byl jsem hodně pod předpokládanými hodnotami. Dokonce i jako malý desetiletý bych měl být alespoň o 15 centimentrů větší a o 5 kilo těžší. Kdybych byl průměrný desetiletý chlapec, byl bych o 30 centimetrů větší a o devět kilo těžší. Jak to vypadalo, měl jsem postavu mírně podprůměrného šestiletého kluka.
Doktor říkal, že mohu ještě povyrost a že určitě ještě porostu, ale že nejspíše budu pořád malý, protože hodně vývojových milníků - nevím, co to znamená - je v raných letech, a mohl jsem je minout, protože jsem byl po dlouhou dobu tak podvyživený - nakonec mi vysvětlil, co to je. Povídal, že jsem pravděpodobně nedostával dostatek jídla posledních pět nebo šest let, také říkal, že podvýživa může být důvodem mého pomočování se, protože to mohlo způsobit, že se mi pořádně nevyvinul močový měchýř. Také ale říkal, že nevyvinutý měchýř může být následkem mého předčasného narození a závislosti na cracku. Tvrdil, že bych se kvůli tomu mohl pomočovat až do konce svého života, ale že je ještě brzy na to říct to s jistotou.
Všechny ty zprávy mě dost rozesmutnily, ale maminka mne vzala a utěšovala mě. Řekla mi, že nezáleží na tom, jestli jsem malý, protože hodně lidí je malých, ale nejsou o nic horší než ostatní. To mi zlepšilo náladu. A také jsem dostal lízátko, když jsem od doktora odcházeli, což mi také zvedlo trochu náladu.
Když jsme odešli od doktora, maminka mě vzala do holičství, abych mne ostříhali. Maminka se mě zeptala, jaký bych chtěl účes, ale já vážně nevěděl. Mně zas tolik na mých vlasech nezáleželo. Maminka myslela, že bych vypadal dobře s vlasy střiženými hodně na krátko, tak jsme se tak rozhodli. Měl jsem tak pořád rozcuchané hnědé vlasy, které se mi hodně vlnily a šmodrchaly, takže krátké vlasy byly nejspíš ta nejlepší možnost. Ta holička - zjistil jsem, že se jim říká vlasoví stylisti - strávila opravdu hodně času stříháním mé hlavy. Když byla hotova, mohl jsem v zrcadle dokonce vidět vršek mých uší a obočí, a myslím, že jsem vypadal vážně dobře.
Ve středu mne maminka vzala do Vilíkovi školy, což byla, jak jsem zjistil, soukromá škola, a musel jsem tady udělat hodně těžkých testů, aby viděli, jak jsem chytrý. Ve čtvrtek jsem zůstal doma se slečnou Rosie, zatímco maminka s tatínkem jeli do školy promluvit si o mně s těmi lidmi. Když se vrátili, vzali mne do obýváku a posadili se se mnou. Povídali, že jsem trochu pod průměrem, kde bych měl ve čtení, psaní a matematice být.
"To znamená že jsem hloupý?" zeptal jsem se smutně.
"Samozřejmě, že ne, miminko," ujistili mě maminka. "Jenom to znamená, že ses zatím nenaučil dost."
Řekli mi, že jsem pravděpodobně jen neměl za ta léta dostatek pomoci s úkoly a s učením, a to stěhování z jednoho domu do druhého a měnění škol nejspíš problémy jen zhoršilo. To dávalo smysl, protože jsem si nemohl ani vzpomenout, že by mi někdo z pěstounské rodiny kdy pomohl s domácím úkolem nebo by se vůbec aspoň trochu zajímal o mé vzdělání.
Řekli mi, že škola nahrhla, abych zůstal doma po zbytek pololetí, a pak bych mohl v lednu začít znovu v páté třídě. Mezitím mi maminka a tatínek najdou učitele, který by chodil k nám domů a učil mne, takže bych pak stíhal s ostatními z mé třídy. Celkem se mi to zamlouvalo, protože bych nemusel do školy, dokud mi nesundají všechny dlahy, což bylo dobře, protože mi pořád dělalo problémy dělat většinu věcí sám.
Když jsem nebyl u doktora nebo ve škole na testech, byl jsem buď doma jako miminko, nebo s maminkou obíhat nějaké povinnosti. Vzala si celý týden dovolenou, takže mohla zůstat doma a starat se o mě. Nejvíc jsme byli doma a hrála si se mnou, četla mi pohádka, nebo se se mnou jinak zabavovala. Dala mi hodně lahví, a kdykoliv jsem měl hlad, maminka a slečna Rosie mě zásobily tunou jídla.
Také jsem si víc zvykal na plenky. Zdálo se, že s každým dnem jsem miminkem raději. Ani mi moc nevadilo, když jsme šli ven a maminka mne oblékla do dětinsky vypadajícího oblečení. Vzala mě nakupovat a dokonce k doktoru v oblečení podobnému tomu, co jsem musel mít při naší cestě v pondělí. Prvně, kdy jsem měl oblečení jako velký kluk od doby, co do téhle rodiny dorazil, bylo, když jsem jel do školy na ty testy. Pořád jsem se styděl, když na mě lidé zírali, ale nikdo mi zatím nic neřekl ani se na mě nešklebil, takže jsem usoudil, že v nějakém menším dočasném ponížení mohu žít, zvlášť proto, že kdykoliv jsem byl smutný, maminka mě podržela a ukonejšila.
V pátek jsem si přispal, protože maminka mě musela přijít vzbudit. Posledních pár dnů jsem se vzbouzel ráno s Vilíkem, ale z nějakého důvodu jsem se nevzbudil toho rána, a on už byl pryč, když jsem se probral.
"Dobré ráno, miminko," řekla maminka, když mne zvedala z postýlky, aby mě objala.
"Dobré, maminko," řekl jsem unaveně.
"Máme před sebou další velký den, miminko," řekla mi nesouc mne k přebalovacímu stolu. "Půjdeme se podívat na očního doktora."
Slečně Shelly se nepodařilo najít žádný záznam, že bych kdy byl na vyšetření očí, takže se maminka rozhodla, že musím jít za optometrikem. A dnes jsme to měli vyřídit. Nechtěl jsem zrovna moc jít k dalšímu doktoru, ale maminka mi povídala, že oční doktoři vlastně nic nedělají, co by mě mohlo bolet, takže jsem se ani moc nebál.
Maminka mne přebabila to nových látkových plenek, dala mi nové šustící igelitové kalhoty, posadila mne a šla do mého prádelníku vybrat mi nějaké oblečení na sebe. Maminka už dříve vytáhla odněkud hromadu Vilíkových starých věcí a uložila je to skříně, která teď byla moje. Nyní prošla několik zásuvek a přinesla malý štos věcí ke mně. Rozložila tričko a oblékla mi ho. Bylo to bílé tričko s modrými rukávy a modrými pruhy napříč. Urovnala ho na mě a pak rozložila lacláče, které měly stejný odstín modré jako tričko. Nasadila mi je na nohy a natáhla mi je. Dříve jsem zjistil, že všechny Vilíkovi staré věci měli cvočky v rozkroku a na vnitřní straně, které podle maminky zjednodušovaly přebalování plenek. Ani tyto lacláče nebyly výjimkou, což bylo dobře, protože cvočky také mamince usnadňovali oblékání věci přes dlahu na mé levé noze.
Když jsem měl lacláče na sobě, vzala maminka pár ponožek a moje nové boty. Nasadila mi ponožku na pravou nohu a pak druhou přes moje prsty a konec dlahy na levé noze. Říkala mi, že se venku trochu ochladilo, a nechce, aby mi byla na prsty zima. Ještě mi nazula botu na pravou nohu a moje oblečení bylo kompletní. Vzala batoh na plenky, který byl vždy vedle přebalovacího stolu, a ujistila se, že je v něm dostatek plenek a přebalovací potřeby. Pověsila si ho přes rameno a zvedla mne. Snesla mne dolu do kuchyně, kde, jak jsem očekával, pracovala slečna Rosie.
"Buenos Días. Senora Rosia!" pozdravil jsem ji vesele. Za posledních pár dní mě naučila několik jednoduchých frází ve španělštině, nebo espanol, jak jí říkala.
"Buenos Días, mijito," odpověděla. "Como estás?"
"Dobře, děkuji," řekl jsem.
Maminka mě donesla k vysoké židli a zapnula mě do ní.
"Co bys chtěl ke snídani, mijito?" zeptala se mě slečna Rosie.
"Hm, palačinky!" řekl jsem o krátkém zamyšlení.
"Něco trochu rychlejšího, miminko," řekla maminka. "Co takhle ovesnou kaši?"
"Dobře," řekl jsem radostně.
Jedl jsem teď ke snídani hodně ovesné kaše. Nevzpomínám si, že bych ji měl tak často předtím, než jsem sem přišel, ale vážně jsem ji měl rád. Maminka říkala, že je pro mně dobrá, protože mě udržuje řádného. Nejsem si jistý, co to znamenalo, ale muselo to být dobře.
Maminka mi udělala ovesnou kaši, zatímco slečna Rosie šla uklízet a dělat jiné věci, které tak obvykle dělala. Všiml jsem si, že to vypadalo, jako že slečna Rosie má pořád něco na práci. Pořád něco umývala, prala prádlo, a nebo hordy jiných věcí. Byla opravdu pilná, ale vždycky si ušetřila trochu času, aby mne mohla učit španělštinu nebo si prostě sednou a povídat si se mnou, krmit mě z lahve nebo mi udělat svačinku. Také byla moc dobrá v přebalování plenek. Byla to moc dobrá chůva.
Když jsem byla kaše hotová, maminka ji přinesla spolu s hrníčkem mléka. Krmila mne ovesnou kaší, do které přimíchala rozinky, a toastem s broskvovou marmeládou. Po snídani jsme šli znovu do jesliček, kde mi maminka vyčistila zuby. Potom jsme už museli jít, protože moje vyšetření bylo za dvacet minut. Maminka mne uložila do již známé autosedačky na zadních sedadlech SUV. Posadila se dopředu, otevřela garážová vrata, nastartovala auto a vycouvala ven z garáže.
"Maminko, zapomněli jsme Kvíkala!" zaječel jsem najednou.
Dupla na brzdu, až jsem hlavu zabořil do vypolstrované opěrky sedačky.
"Miminko, nemužeš jet bez něj, pro jednou?" zeptala se. "Budeme za hodinu zpátky."
"Ne, maminko," řekl jsem tiše ale žalostně. "Prosím?"
Maminka sykla a zatáhla ruční brzdu.
"Hned tu budu," řekla.
Usmál jsem se, když vylezla z auta a zaběhla do domu. Vrátila se za minutu s mým oranžovým medvídkem. Pojmenoval jsem ho Kvíkal, protože měl v sobě takovou věcičku, která kvíkala, když se mu zmáčklo bříško. Otevřela zadní dveře a podala mi ho. Pevně jsem ho objal, díky čemuž zase vykvíkl. Ke svému medvídkovi jsem za poslední dny opravdu přirostl, a jenom vyjímečně zůstal mimo můj pohled natož náručí. V podstatě se mnou šel všude, kam jsem šel já.
"Děkuju ti, maminko," řekl jsem. "Miluju tě."
"Hm," řekla. "Taky tě miluju, miminko."
Naklonila se na zadní sedadla a dala mi letný polibek, než se zas vrátila zpátky na místo řidiče.
Pak už jsme odjeli. Vyjeli jsme ze čtvrti a zamířili do centra. Zaparkovali jsme před obchodním centrem, které jsem rozeznal jako stejné, kde jsme byli v pondělí v lékárně. Maminka zaparkovala přímo před ordinací očního lékaře. Vyndala z kufru kočárek a přijela s ním k mým dveřím. Odepnula mě ze sedačky a posadila mě do kočárku. Poté vytáhla mé popruhy a pověsila mi je kolem krku a dala do nich moje ruce v dlahách.
"Půjde Kvíkal s tebou, nebo tu zůstane, aby ti zahříval sedačku v autě?" zeptala se mě držíc Kvíkala.
"Jde se mnou," řekl jsem okamžitě a natáhl se pro něj, jak nejlépe jsem mohl s mýmy dlahamy a popruhy.
Podala mi ho a já si ho strčil mezi hruď a ruce, které jsem měl složené před sebou.
Sebrala batoh na plenky a přehodila ho přes zadní část kočárku, a pak mě tlačila ke dveřím do ordinace. Vstoupili jsme do ordinace a šli jsme k recepční, která seděla za pultem v rohu. Vzala si od recepční desky a pak mne odvezla k sedačce, aby se mohla vedle mne posadit. Začala vyplňovat hromadu formulářů, které doktor potřeboval, aby mne mohl prohlédnout.
Zatímco to dělala, tiše jsem seděl a rozhlížel jsem se kolem. Všiml jsem si několika pacientů sedících na vzdáleném konci čekárny. Byla tam nějaká paní asi maminčina věku a dvě dívky. Jedna byla asi mé velikosti, takže byla skoro určitě mladší než já, a její sestra byla pravděpodobně několik let mladší než ona. Všiml jsem si že ta mladší dívka se naklonila k její sestře, zatímco na mě civěla. Zašeptala jí něco a ukázala mým směrem. Obě dívky se začaly trochu chichtat. Skoro určitě si ze mne dělaly srandu. Nevím, jestli to bylo tím medvídkem, oblečením, kočárkem nebo možná miminkovským batohem na plenky za mojí hlavou, ale určitě si vybraly něco, co vypadalo pro mne až moc dětinsky. Mohl jsem se jenom studem začervenat a zkoušel se dívat jinam. Pořád si něco šeptaly a chichtaly se mezi sebou celou dobu, která se zdála jako věčnost. Dál jsem je sledoval koutkem oka a mlčky je prosil, aby už zmlkly. Konečně si jejich maminka sjednala ticho.
Tou dobu už maminka dokončila papírování a vrátila to vyplněné sestře. Pak se ke mně zas vrátila, naklonila se ke mně a rozepnula mi popruhy. Zvedla mne, a sedla si, posazujíc mne stranou do svého klína. Objala mne a přivinula mne k hrudi. Položil jsem si hlavu na její ramenu a vydal spokojený vzdech. Zády jsem seděl k těm otravným holkám, které si ze mne pořád ještě nejspíš dělaly legraci. Nevím, jestli mne maminka držela, protože je zaslechla posmívat se a myslela si, že potřebuji trochu uklidnit, nebo jestli mne jen chtěla podržet, ale vážně mi to bylo jedno. Jediné, co mne zajímalo, že jsem byl v jejím objetí, a zdálo se, jako že mi teď nemůže nic a nikdo ublížit. Všechno bylo v pořádku, dokud jsem byl v maminčině klíně.
Po pár minutách vyšla sestra a zavolala si mě. Maminka mne vrátila do kočárku, aniž by mne připoutávala a protlačila mě skrz dveře do ordinace. Vyšetření těch holek bylo očividně později než moje, protože tam pořád čekaly. Vzala mne do zadní části, kde mi sestra dala spousty jednoduchých zrakových testů. Měla nějaké kartičky s obrázky a já jsem se na ně musel podívat a říct jí, jaké věci vystupují. Říkala, že to je test přesnosti hloubky. Nebyl jsem si jistý, co to má znamenat. Dělala hodně dalších testů jako tento. Pak jsem se musel podívat na spoustu různě barevných teček, aby zkusila moje barevné vidění. Viděl jsem všechna čísla v tečkách, takže moje barevné vidění bylo skvělé. Také jsem musel dát obličej do podivného, strašidelně vypadajícího přístroje, který mi fouknul trochu vzduchu do očí. Sestra říkala, že to měří tlak uvnitř mých očním bulv.
Dělalo se ještě několik dalších testů s několika legračně vypadajícími přístroji. Když byly všechny testy hotové, sestra mi kápla do očí nějaké kapky, které mi měly ochromit oči a nějaké další, které je měly delitovat. Musel jsem se zeptat, co to znamená, abych zjistil, že to udělá moje zorničky o hodně větší, aby do nich šlo více světla a doktor se mi mohl podívat do očí a opravdu vidět vnitřek očí. Myslel jsem si, že to je super. Pak jsem byl odveden do vyšetřovací místnosti, kde byla celkem tma. Maminka mě posadila do měkkého vypolstrovaného křesla, které tu bylo.
Čekali jsme pár minut, než přišel muž v bílém plášti.
"Dobré ráno," řekl zvesela.
"Zdravím, Doktore Harrisone," pozdravila ho maminka.
"Ahoj, Jano," řekl. "Rád Vás zase vidím. Vidím, že pro mne máte dalšího malého pacienta."
"Přesně tak," potvrdila.
"Ty musíš být Tadeáš," řekl směrem ke mně.
Přišel ke mně a sedl si na malou stoličku přede mnou.
"Pozdrav, Tadíku," připomněla mi maminka.
"Ahoj," řekl jsem nervózně.
"Už jsi někdy byl u optometristy?" zeptal se mě.
"Ne, pane," kvíkl jsem.
"No, můžu ti zaručit, že ti nehodlám způsobit žádné bolístky," řekl. "Jsem ten nejbezbolestnější doktor, kterého jsi kdy viděl."
Přikývl jsem a pokusil se usmát. Znělo to dobře a zdál se milý.
"Nejdřív se podíváme na ten monokl, co tady máš," řekl.
Naklonil se k mé levé tváři, kde jsem dřív měl modřinu. Za posledních pár dní tahle a všechny ostatní modřiny značně měnily barvy. Přešly z fialové a modré do odstínů žluté a hnědé. Byly hodně ošlivé, ale jenom ty nejhorší ještě bolely.
Věnoval mému levému oku a celému okolí důkladnou prohlídku.
"Když jsi dostal tu ránu, oteklo pak tvoje oko až tak, že se zavřelo?" zeptal se mě.
"To jo," řekl jsem smutně, vzpomínajíc jak mě ten zlý chlap dal pěstí.
"No, oko samotné vypadá v pořádku," řekl. "A ani nejsou kolem žádné zlomené kosti. Vypadá to jenom na modřinu měkkých tkání. Nemyslím, že to bude mít nějaké trvalé následky.
Hádám, že to je dobře.
Pak se podíval na mé druhé oko. Udělal mi také zevrubnou prohlídku, ale nemačkal a nemnul už tolik. Potom mi posvítil do oka nějakým světlem z nějaké malé věcičky, kterou držel, a začal tak zbytek prohlídky. Úplně vypnul i tak slabá světla, nechávajíc jenom jediné světlo v místnosti, které osvětlovalo bílou tabulku na zdi přede mnou. Nechal mi dívat se na tu tabulku a číst z ní, což nebylo vůbec těžké, protože jsem už samozřejmě uměl abecedu. Pak vytáhl divný výmysl.
"Tak, Tadíku," řekl. "Tohle je zvláštní typ brýlí, zvaný phoropter, který mi pomůže zjistit, jak dobrý je tvůj zrak. Prostě ti to nastavím před obličej před oči. Nebude to bolet. Jenom ucítíš, jak se ti to sedí na nose a na tvářích."
Přikývl jsem když stáhl věc přede mě. Bylo to připojené k zadní straně křesla, na kterém jsem seděl, velkým ramenem. Nastavil mi to před obličej a upravil tak, abych se mohl díval dvěma malými dírami uprostřed. Skrz ně jsem viděl tabulku na zkoušení zraku na zdi před sebou.
Několik dalších minut přepínal spousty kol a páček na té věci, což mi před oči strkalo spousty různých čoček. Některé čočky mi vidění opravdu hodně rozmazali, ale u jiných jsem ani neviděl nějakou změnu. Vždycky mi dal před oči dvoje různé čočky a zeptal se mě, přes které vidím lépe. Dělal to pořád znovu a znovu pro obě oči, až mi to začalo nudit.
Konečně s tím byl hotový. Udělal mi ještě pár dalších testů, včetně jednoho, kdy mi posvítil do očí moc ostrým světlem a podíval se mi pak do očí nějakým zvláštním mikroskopem. Žádný ale netrval tak dlouho, jako ten s phoropterem, takže prohlídka trvala už vlastně jen chvíli. Když byl hotov, rozsvítil zase červená světla a udělal si několik poznámek do složky, kterou si s sebou přinesl.
"Takže, Tadíku," řekl po několika minutách. "Myslím, že ti musíme dát brýle."
Překvapilo mě to a zahanbilo. Jaktože potřebuji brýle? Myslel jsem, že jsem si v testech vedl celkem dobře.
"Kde je problém, Doktore?" zeptala se maminka.
"Zdá se, že Tadík je prostě trochu krátkozraký," řekl. "A má mírný astigmatismus."
"Co to je?" zeptal jsem se.
"No, krátkozraký znamená, že věci v dálce vidíš tak nějak rozmazaně," řekl. "A astigmatismus znamená, že tvar tvých očí není úplně v pořádku, což způsobuje, že musíš občas trošku šilhat, aby si viděl lépe. Míváš ve škole potíže, když se díváš na tabuli?"
"To nevím," pokrčil jsem rameny.
"Začne tě bolet hlava, když musíš číst nějakou dobu z tabule?" zeptal se.
Přemýšlel jsem o tom chvíli. A pak jsem si vzpomněl, že jsem někdy měl ve škole bolesti hlavy.
"Jo," řekl jsem. "Někdy, ale ne moc."
"No, to je kvůli tvému zraku," řekl. "Tvoje oči se musí moc přizpůsobovat, když se díváš na věci v dálce, a z toho tě pak bolí hlava."
Byl jsem kvůli tomu dost smutný. Nechtěl jsem nosit brýle.
"Ale neboj," řekl. "Není to tak špatné. Nebudeš muset nosit nijak silné brýle, jenom malé, slabé čočky."
"Musím?" zeptal jsem se.
"Povím to takto," řekl. "Pokud nebudeš nosit brýle, tvůj zrak se bude pravděpodobně zhoršovat, což znamená, že později budeš potřebovat silnější brýle. Pokud je budeš nosit, tvůj zrak se vlastně může zlepšit. Některé děti z krátkozrakosti a astigmatismu vyrostou, a pak nemusí vůbec nosit brýle, když jsou starší."
Chvíli jsem o tom přemýšlel. Neznělo to tak špatně. Možná když bych brýle nějakou dobu nosil, zlepšil by se mi zrak a nepotřeboval bych pak brýle.
"Teď ti předepíšu recept na brýle," pověděl. "A pak tě maminka vezme vedle do obchodu s brýlemi."
Smutně jsem přikývl, když odcházel z místnosti. Podíval jsem se na maminku.
"Musím nosit brýle?" zeptal jsem se prosebně.
"Ano, miminko," řekla. "Přece nechceš, aby se tvůj zrak zhoršil, ne?"
"Ne," odpověděl jsem.
"Pak musíš nosit brýle," řekla.
"Tak jo," odvětil jsem smutně.
"Nebude to tak špatné, miminko," řekla. "Cil nosí brýle."
"Opravdu?" zeptal jsem se.
"Ano," řekla. "To jenom, že v součastnosti už nosí kontaktní čočky, takže jsi ji v brýlích nemohl vidět."
"Aha," odvětil jsem.
Jestli může moje velký sestra nosit brýle, pak to také zvládnu.
Po pár minutách se Dr. Harrison vrátil. Podal mamince kus papíru.
"Dobře, chlapáku," řekl mi. "Už to máš za sebou. Neboj se, dobře? Budeš v brýlích vypadat moc dobře."
"Vážně?" zeptal jsem se nadějně.
"Jo," řekl. "Budeš. Věř mi, jsem doktor."
Přikývl jsem, mírně ujištěn.
"A než půjdeš, dostaneš ještě jednu věc," řekl. "No vlastně dvě poslední věci. Jedna jsou sluneční brýle."
Vyndal něco z kapsy u pláště a rozložil ji, aby odhalil že to jsou papírovoplastové brýle.
"Protože jsme ti dilatovali oči, budou teď pár hodin citlivé na ostré světlo. Můžeš si je sundat v místnosti, pokud není moc prosvětlená, nebo když si budeš myslel, že ti už světlo nezraňuje oči."
Sklonil se ke mně a nasadil mi brýle. Vypadaly opravdu směšně. Byly na mě moc velké a byly čtvercové a vypadaly jak klaunské, ale asi neměli vypadat nijak stylově.
"A druhá věc je lízátko," řekl a držel v ruce tu cukrovinku.
"Děkuji," řekl jsem s úsměvem, zatímco jsem si to od něj trochu obtížně vzal.
"Myslíš, že tvůj medvídek také chce?" zeptal se.
"Hm, nejspíš ne," řekl jsem. "Ale myslíte, že bych mohl vzít jedno bráškovi?"
"Jasně, že můžeš," řekl. "Je to od tebe moc duchaplné. Myslím, že Vilík bude rád. Když mluvíme o Vilíkovi, nějakou dobu už u mne nebyl, Jano. Mohla bys ho přivést."
"Tuším, že už to bude doba, že?" odpověděla maminka. "Příští týden vám zavolám, a zkusíme dohodnout kontrolu."
Dr. Harrison přikývl, popřál nám sbohem, a odešel. Maminka mne dala zpátky do kočárku.
"Nosí Vilík také brýle?" zeptal jsem se skoro nadějně, když mě znovu připásávala.
"Ne, miminko," řekla. "Ale stejně musí jednou za rok či dva chodit na kontroly."
Vytlačila mne z ordinace zpátky do čekárny. Byl jsem rád, že jsem tu neviděl ty holky, které si ze mě dělaly srandu. Asi už byly v jiné ordinaci. Věděl jsem, že to není hezké, ale doufal jsem, že budou také nosit brýle, nějaké velké silné.
Potom co maminka zaplatila návštěvu a já dostal další lízátko pro Vilíka, odešli jsme od očaře. Maminka se mnou zajela do vedlejších dvěří do obchodu s brýlemi. Vešli jsme dovnitř, kde nás přivítala prodavačka. Maminka jí řekla, že potřebujeme brýle pro mne. Slečna nás dovedla k části, kde měli dětské rámečky. Byly tady tucty brýlových rámečků ve vitrínách. Některé byly na první pohled ošklivé a nelíbily se mi, ale jiné nevypadaly zas tak špatně. Nemohl jsem se rozhodnou, které bych chtěl, takže maminka je začala brát z regálu a nasazovat mi je. Zkusili jsme několik párů, a já jsem víceméně prostě nechal maminku, aby mi je nasadila a rozhodla se, jak v nich vypadám.
Konečně našla jedny, které se jí líbily. Odepnula mne z kočárku a zvedla mě. Podržela mě před zrcadlem, které bylo na zdi vedle rámečku.
Podíval jsem se na sebe v zrcadle. Brýle vypadaly tenké, s drátkovými rámečky v barvě mosazi. Byly pokreslené tak nějak hnědými a černými pruhy. Prodavačka to nazvala želvovina, čemuž jsem moc nerozumněl, protože jsem si myslel, že želvy mají být zelené. Pomyslel jsem si, že jsem v nich vypadal dost dobře. Skla byla ve tvaru plochého oválu a nevypadala na mě nijak velká.
"Co myslíš, miminko?" řekla maminka.
"Nevím," řekl jsem.
"Líbí se ti?" zeptala se.
"Asi jo," řekl jsem s pokrčením.
"Myslím, že vypadají výborně," řekla. "Vypadáš moc hezky. Proč je nekoupit?"
"Dobře," řekl jsem.
Vzali jsme je, a maminka vzala ještě jedny levnější rámečky, protože říkala, že potřebuju náhradní brýle pro případ, že by se něco stalo s tím dobrým. Maminka vyplnila nějaké papíry pro tu slečnu a koupila ty brýle. Řekla nám, že brýle budou hotové asi do hodiny.
Odešli jsme z obchodu a maminka se rozhodla ještě oběhnout nějaké věci, zatímco jsme čekali na brýle. Posadila mě do auta a odjeli jsme z nákupní třídy. Jeli jsme do banky, kde maminka musela něco narychlo zařídit, a pak jsme jeli do samoobsluhy, protože maminka říkala, že potřebujeme dětský pudr a utěrky.
Když mě maminka vyndavala před obchodem z auta, využil se příležitosti a vykakal jsem se do plenek. Potřeboval jsem už pěknou chvíli, ale nechtěl jsem to dělat před maminkou a prodavačkou v optice. Maminka mne usadila do kočárku, a když jsem byl připoután, maminka mne tlačila k obchodu. Nepotřebovala toho moc, takže můj klín posloužil jako nákupní košík. Šli jsme rovnou do uličky s dětskými potřebami, kde vzala dva velké balíky utěrek a dvě velké bílé plechovky pudru. Naskládala vše do mého klína, ale nebylo to tak těžké, takže mě to nevadilo.
To bylo vše, co jsme potřebovali, takže jsme zamířili do přední části obchodu a postavili se do fronty. Když mne tlačila uličkou, musel jsem se dívat na všechny ty obrázky na stovkách balíčků dětských plenek, které vyplňovaly většinu regálů v uličce. Zajímalo mne, jak moc se podobám těm miminkám na obrázkách. Protože byl pracovní den ještě poměrně brzo ráno, nebylo tam moc lidí, takže jsme se kolem pokladny dostali vcelku rychle. Slečna za pokladnou se na mě pobaveně podívala, nejspíš kvůli podivnému dětinskému zevnejšku, ale pak se usmála a mrkla na mě.
Odešli jsme z obchodu a maminka mne vzala k autu. Postavila tašku z obchodu na zem před sedadlo. Moje nohy se ze sedačky k podlaze ani nepřiblížili, takže tam bylo dost místa. Posadila mě do sedačky a připoutala.
"Dobře, máme jestě nějakých dvacet minut," řekla maminka, když nastartovala auto. "Co bys tak řekl zmrzlině?"
"Jasně!" řekl jsem vesele. Neměl jsem zmrzlinu už hodně dlouho, možná už roky.
Jeli jsme ulicí k místní cukrárně Mléčná královna. Maminka mne vyndala zase z auta a usadila do kočárku a jeli jsme dovnitř. Přinesla nám dva zmrzlinové poháry, pro mne jahodový a pro sebe čokoládový. Bylo venku pěkně, takže jsme se rozhodli jít ven a sníst si zmrzlinu na malé verandě před cukrárnou. Šli jsme ven a posadili se na maminka si sedla na lavičku u stolu.
"Mám ti dát bryndáček nebo se pokusíš jíst slušně?" zeptala se maminka, než mne začala krmit.
"Nenadělám, maminko," řekl jsem. Vážně se mi nechtělo mít na veřejnosti bryndák.
Přikývla a začala mne krmit jahodovým pohárem. Byl moc dobrý. Neměl jsem už dlouho zmzlinu, takže jsem skoro zapomněl, jak chutná.
Když mi dala pár soust mé zmrzliny a vzala si pár svých, začala podezřívavě čichat kolem.
"Miminko nám zasmradilo plenky, že?" zeptala se mě.
Cítil jsem, jak mi tváře a uši hoří studem. Musel jsem tehdy zářit jasnou červenou. Rozhlédl jsem se, jestli ji někdo neslyšel, ale naštěstí nebyl poblíž nás nikdo jiný. Podíval jsem se zpátky na ní, mírně se pousmál a přikývl.
"Maminka ti za pár minut přebalí," řekla. "Nejdřív ale dojíme zmrzlinu."
Dokončili jsme poháry a maminka mi utřela ubrouskem pusu. Dala mi pusu na čelo a postavila se. Vyhodila odpadky a tlačila mne k parkovišti. Šli jsme k autu, ale zastavila za ní a ne po straně jako vždy. Otevřela zadní dveře auta a naklonila se ke mně.
"Tak teď tě přebalíme," řekla mi.
Odpoutala mne a zvedla mne z kočárku. Posadila mne do kufru auta. Vytáhla z kočárku batoh na plenky a otevřela ho. Vyndala také přebalovací podložku a rozložila ji. Když byla natažena na podlaze kufru auta, zvedla mne a položila na ní. Hlavou jsem byl směrem k předku auta a nohy a rozkrok k otevřeným zadním dveřím, aby měla maminka snadný přístup k plenkám. Maminka rozepnula švi mých lacláčů za zvuku mnoha otvírajících se cvočků. Nazvedla mi zadek a vytáhla mi rozepnuté kalhoty nahoru, aby nepřekážely. Poté mi stáhla igelitové kalhoty a začala rozepínat plenky. Moje dolní polovina pocítila chlad, když byla odhalena.
"Miminka udělalo mamince velkou smradlavou hromádku," komentovala zvesela maminka situaci.
Vytáhla plenky zpode mne, smotala je a dala do igelitového sáčku, který nosila v batohu. Použila několik dětských utěrek, aby mne všude očistila, a po asi dvou minutách už mi zapínala nové plenky. Naposledy mi pak zvedla zadek, aby mi natáhla igelitové kalhoty. Stáhla mi dolu lacláče a zapnula mi je kolem nohou.
"Teď je naše miminko zase čisté," řekla, když mě zvedla.
"Děkuju, maminko," řekl jsem, když jsem ji objímal kolem krku.
"Rádo se stalo, miminko," řekla a vrátila mi objetí. "Jsi připravený jít si pro svoje nové brýle?"
Zamračil jsem se. Skoro jsem na brýle zapomněl.
"Asi jo," odpověděl jsem nepříliš nadšeně.
"Nebude to tak špatné, miminko," řekla. "Bude to fajn."
Přikývl jsem, když mne nesla k boku auta. Posadila mne do dětské autosedačky a připoutala mne. Vrátila se k zadku auta, očistila přebalovací podložku a složila kočárek. Za několik minut jsme zase byli na cestě. Pět minut trvala cesta zpátky do obchodu s brýlemi. Maminka mě vzala dovnitř, kde nás prodavačka usadila k malému stolku, aby mi doladila brýle. Maminka si mě posadila do klína a prodavačka mi dala brýle na oči. Několik dalších minut strávila dolaďováním paciček a nosních podpěrek, aby mi dokonale seděly. Když byla hotova s prvními, dražšími brýlemi, celý proces zopakovala i s druhými.
"Vypadáte moc dobře, mladý muži," řekla mi, když skončila a nasadila mi zpět první pár.
Podíval jsem se na sebe do zrcadla, které stálo na stolku. Myslím, že jsem nevypadal zas tak špatně, ale pořád jsem je nerad nosil. Teď mi budou lidi dávat jména jako čtyřočka a mnoho dalších.
"Moc ti sluší, miminko," řekla maminka.
Pokusil jsem se usmát, ale pořád jsem ještě nebyl nošením brýlí příliš nadšený.
Potom jsme už mohli jít. Slečna nám ještě poradila, jak brýle čistit, čemuž jsem příliš nevěnoval pozornost, protože mi došlo, že to nebylo něco, co budu muset sám dělat. Také jsme dostali nějaká pouzdra na brýle, která evidentně k rámečkům patřily. Zamířili jsme ven a já jsem nyní zkoumal svět uzavřených v tenkých oválech. Slečna říkala, že si na brýle zvyknu a nakonec ani nebudu obroučky kolem čoček vnímat, ale právě teď to bylo opravdu divné mít ty dvě věci před očima.
Maminka mne usadila do sedačky a vyrazili jsme domů. Zajeli jsme do garáže a maminka vyndala tašku z obchodu, batoh na plenky a mne z auta.
"Nebuď smutný, miminko," řekla mi maminka, když si mne usadila u boku. "Vypadáš v těch brýlích moc roztomile. Myslím, že dokonce vypadáš líp s brýlemi než bez nich."
"Opravdu?" zeptal jsem se skepticky.
"Vážně si to myslím," řekla.
Vnesla mne do kuchyně, kde jsme objevili Slečnu Rosie. Zrovna vyklízela myčku.
"Ahoj," pozdravila zvesela, když se na nás ohlédla. Pak se ohlédla znovu a podrobněji se na mě zadívala.
"Ach! Ty máš brýle," řekla s úsměvem. "Vypadáš muy hermoso, moc hezky, mijito."
Slabě jsem se usmál, "Děkuji, Rosie."
"Ukaž se," řekla.
Přišla ke mně a vzala mne od maminky, která pak mohla uložil svoje břemeno. Slečna Rosie si mě usadila k boku a pořádně si mě prohlédla.
"Ano, vypadáš moc hezky," zopakovala. "Vypadáš dokonce chytřeji, než jsi vypadal předtím."
"Opravdu?" zeptal jsem se.
"Samozřejmě," řekla.
Cítil jsem se trochu lépe.
"Jsi připravený k večeři, mijito?" zeptala se.
"To jo," řekl jsem.
"Udělala jsem kuřecí salát," řekla nesouc mne k vysoké židli.
Připoutala mě do vysoké židle, zatímco maminka odešla pryč něco dělat. Slečna Rosie mi připravila sendvič s kuřecím salátem a také hranolky s kousky mrkve. Přinesla mi vše spolu s hrníčkem džusu a bryndákem. Zavázala mi bryndák kolem krku, přitáhla si židli, aby se mohla posadit, a začala mne krmit. Jako u všech sendvičů, které jsem tady měl, i tento Rosie krájela na malé kousky a dávala mi je do pusy ke žvýkání.
Nebyl jsem si jistý, jestli jsem kdy dřív měl kuřecí salát, ale moc mi chutnal. Byl jsem ohromený, kolik různých druhů jídla jsem v tomto domě již ochutnal. V předchozích pěstounských domovech jsme jedli hlavně předpřipravená jídla jako mraženou pizzu. Netušil jsem, že špagety se sýrem nejsou jenom z modré krabice, dokud maminka jednoho dne neudělala domácí od začátku. Jedli jsme jídla jako kuřata, stejky, vepřové, a hodně jiných věcí, které jsem vážně nikdy dřív neměl. Vím, že jsem nikdy neměl pravý stejk. Než jsem přišel sem, žil jsem víceméně jenom na vařeném hovězím. Také jsem jedl mnohem víc ovoce a zeleniny než jinde. Měl jsem ovoce nebo zeleninu téměř ke každému jídlu. Ne vždy mi zelenina chutnala, ale byl jsem ochotný ochutnat téměř vše, a pravidlo o tom, že mám jíst, co je mi dáno, mi stejně neumožňovalo si moc vybírat.
Slečna Rosie mě nadále krmila připraveným obědem. Nebyl jsem zas až tak hladový, protože jsem měl ten pohár, ale chtěl jsem být hodný chlapec, takže jsem snědl všechno, co mi bylo dáno. Zatímco mě krmila, zpívala si nějakou písničku ve španělštině. Nerozumněl jsem jí, ale zněla vesele.
Maminka se vrátila do kuchyně zrovna, když už jsem se Slečnou Rosie dojídal oběd.
"Myslím, že někdo by měl jít spát," řekla mi.
"Ano," souhlasila Rosie. "Myslím, že potřebuje odpolední siestu."
"Ale vždyť ještě není čas na zdřímnutí," protestoval jsem.
Obvykle jsem chodil do postele přesně ve 14:15 asi půl hodiny před tím, co přišel Vilík ze školy. Pak mě vzbudili kolem 15:15 spolu s Vilíkem. Maminka říkala, že potřebuji delší zdřímnutí, protože mi pomohou rychleji uzdravit mé zranění, ale také protože mi pomůže rychleji vyrůst. Nebyl jsem si jistý, jestli to, co říká, je pravda, ale znělo to logicky.
"Ano," řekla. "Ale čas bude už za půl hodiny, a ty jsi měl náročný den. Už teď vypadáš hodně ospalý."
Jenom jsem se zamračil, i když byl trochu unavený.
"No tak," řekla. "Dám ti lahev mléka a hezky usneš."
Zvedla mne z vysoké židle a šla k lednici vzít z ní lahev. Pak mě nesla z místnosti.
"Počkej! Kde je Kvíkal?" zeptal jsem se rychle.
"Už je v jesličkách, miminko," řekla maminka. "Už si šel zdřímnout."
"Aha," odvětil jsem.
Maminka mne nesla domem na po schodech nahoru. Donesla mne do jesliček a položila na stůl. Sundala mi mou jedinou botu, ponožky a lacláče, takže jsem zůstal jen v plenkách a modrobílém tričku. Přešli jsme tedy k houpacímu křeslu a maminka se posadila svírajíc mě v náručí. Přiložila mi dudlíka lahve ke rtům a já jsem ho hned přijal. Začal jsem sát studené mléko. Maminka mě jemně houpala dopředu a dozadu. Musel jsem být víc unavený, než jsem si myslel, protože si ani nepamatuji, že bych dopil lahev dřív, než jsem usnul.
Probudil jsem se ležíc na břiše v kolíbce. Zvedl jsem hlavu z polštáře a okamžitě jsem si všiml, že vedle mě leží Kvíkal. Natáhl jsem se pro něj a přitáhl si ho těsně k hrudi. Přetočil jsem se a posadil se. Promnul jsem si oči jedním z palců, abych z nich dostal ospalky, a rozhlédl jsem se po místnosti. Slyšel jsem Vilíka, jak spí ve své postýlce.
Couvnul jsem kousek a opřel jsem se o zadní stěnu kolébky. Nevěděl jsem kolik je, ale došlo mi, že nejspíše potrvá jenom chvilku, než sem někdo přijde. Najednou jsem venku zaslechl dutý nízko položený zvuk z venku. Znělo to jako hrom. Podíval jsem se ven oken, které bylo nedaleko mé postýlky. Žaluzie na okne zrovna byly otevřené, takže jsem mohl vidět, že venku pršelo. Náhlé ostré zahřmění a následný záblesk mne překvapil, až jsem poskočil. Slyšel jsem, jak Vilík vykřikl a rychle se posadil.
"To bylo hlasitý!" řekl vzrušeně. "Prší?"
"Jo," řekl jsem.
"Ahoj, Tadíku," pozdravil mě.
"Ahoj, Vilíku," odvětil jsem. "Jak bylo ve škole?"
"Ušlo to," řekl. "Jsem rád, že je pátek. Maminka říkala, že máš brýle."
"Jo," řekl jsem.
Vlastně jsem na ně skoro zapomněl. Zajímalo mě, kde mám brýle, protože jsem si až teď uvědomil, že je nemám na nose.
"Určitě v nich vypadáš dobře," řekl.
"Díky," odpověděl jsem.
V tu chvíli se otevřely dveře a vešla Cil.
"Ahoj, miminka," pozdravila nás.
"Ahoj, Cil!" řekli jsme s Vilíkem unisimo.
Šla k Vilikovo postýlce a spustila bok dolů. Vilík se postavil a Cil ho objala a políbila. Poplácala ho na zadečku a zvedla ho z postýlky. Postavila ho na zem a zamířila ke mně.
"Slyšela jsem, že mám nové brýle," řekla mi.
"Jo," odvětil jsem prostě.
"Víš, také jsem ve tvém věku nosila brýle," řekla.
"To povídala i maminka," odpověděl jsem.
Zašla k mé skříni a vzala z nich brýle. Maminka je tam nejspíš položila, když mě ukládala do postýlky. Přinesla mi je, cestou rozevírajíce pacičky. Otočila je a nasadila mi je na oči.
"Ách, vypadáš tak roztomile, miminko," řekla. "Opravdu ti moc sluší."
"Děkuji," začervenal jsem se a pousmál.
"Tak pojď," řekla, stahujíce bok postýlky.
Vztáhl jsem k ní ruce, aby mne zvedla. Přenesla mě k přebalovacímu stolu a posadila mě na jeden konec, takže zbylo dost místa pro Vilíka, aby se vyhoupl nahoru a lehl si. Cil ho začala přebalovat. Měl na sobě jen červené tričko s jednorázovými plenkami. Do jejich soukromé školy nosili on i sestry uniformu, což zahrnovalo bílou polokošili a khaki kalhoty, ale když přišel domů, okamžitě mu oblečení svlékli a byl v dětském oblečení nebo jen v triku. Obvykle ale odpoledne nosil jen tričko, jako já.
Cil mu sundala jednorázové plenky a přebalila ho do čistých látkových stejně silných, jako jsem měl já. Hotový Vilík seskočil ze stolu, Cil mě zvedla a společně jsme se vydali dolu. Slečna Rosie už pro ten den odešla, ale v kuchyni jsme našli maminku a Andy.
"Ahoj, miminka!" přivítala nís Andy, když jsme vešli.
Vilík si k ní hned doběhl pro objetí, zatímco Cil mě k ní nesla.
"Ach, no ty vypadáš moc hezky v těch brýlích," řekla, když si mi přebírala ze sestřiných rukou. "Jsi teď dokonce ještě roztomilejší."
"Přesně to jsem mu taky říkala," řekla Cil.
"Vidíš, miminko? Povídala jsem ti, že ti brýle sluší," řekla maminka.
Uvědomil jsem si, že měla asi pravdu. Ale byl jsem dost chytrý, abych věděl, že by sestry nejspíš neřekly, že vypadám v brýlích špatně, i kdybych tak vypadal.
"Maminka udělala sušenky s kouskami čokolády," řekla maminka. "Každý si můžete vzít před večeří jednu."
"Jasně!" řekl Vilík.
Oběhl stůl k mamince, zatímco sundavala horké sušenky z pečícího plechu a dávala je na mřížku k vychladnutí. Vilík se natáhl pro sušenku, ale maminka mu ruku odtáhla.
"Hej," zastavila ho," běž si sednout a sestry vás nakrmí."
Trochu se zamračil, ale tak se zas usmál a odkolébal se ke stolu. Cil ho usadila do vysoké židle, zatímco Andy se se mnou posadila na jednu z židlí. Cil vzala dvě sušenky a dvě lahve mléka a donesla je ke stolu. Pak začala Vilíka krmit sušenkou, zatímco Andy krmila mě. Ulamovala malé kousky a dívala mi je do pusy. Sušenka byla ještě hodně teplá a čokoládové kousky byly celé měkké a sladké. Byla to moc dobrá sušenka. Mezi sousty mi vždy podržela u úst lahev, abych mohl sušenku spláchnout.
Po sušenkách nás oba Andy vzala zpátky do jestliček, kde jsme si šli zábavního centra v rohu hrát videohry. Vilík měl Xbox a Playstation 2 a spoustu her. Žádná z her ale nebyla označena víc než "E" značící hru pro kohokoliv, včetně dětí. Vilík říkal, že by mu maminka nikdy nedovolila hrát cokoliv horšího.
Byl jsem opravdu unešen, když mne Vilík nechal hrát si jeho videohry. Žil jsem v několika pěstounských domovech, kde jejich děti měli videohry, ale nepamatoval jsem si, že mi někdy dovolili si je zahrát. V poslední rodina měla také Playstation 2, ale nikdy mi nedovolili se ho ani dotknout. Občas o jsem ale sledoval, jak na nich hráli. Vůbec se mi to pak ale nelíbilo, protože jednou ten starší kluk prohrál a hodně se naštval, a protože já se díval a byl poblíž, zmlátil mě. Nevím, jestli mne vinil z toho, že v té hře umřel, ale přišel jsem přitom o zub. Naštěstí yl jen mléčný, takže za pár měsíců dorostl zpět. Ani jsem se tehdy neobtěžoval říkat o tom pěstounům, protože by s tím stejně nic neudělali. Jenom jsem nemohl nějakou domu moc dobře jíst, protože mě ústa hodně bolela.
Samozřejmě jsem ale už věděl, že Vilík takový ani zdaleka není. Když jsem mu chtěl vyjádřit vděčnost, že mne nechal hrát, jenom poznamenal, že stejné pravidlo, co platí pro ostatní hračky, platí i pro videohry. Podle jeho myšlenek, jeho videohry jsou i mými videohrami.
Několik hodin jsme hráli na Xbox závodní hru zvanou "Burnout 2". Bylo pro mě s mými dlahami těžké manipulovat s herním ovladačem, ale zvládl jsem to v pohodě. jenom jsem byl pomalejší a mnohem častěji jsem boural, ale Vilík se mi nesmál, že jsem tak neschopný hráč, a dokonce mne nechal párkrát vyhrát. Po pár hodinách hrání se otevřeli dveře do jestliček a když jsem se otočil, uviděl jsem přicházet k nám tatínka.
"Tatínek!" vykřikl jsem z vesela.
"Ahoj, kámo," odpověděl.
Přišel za mě a zvedl mě nahoru. Seděl jsem na takovém pytlovitém křesle, co byly u zábavního koutku. Objal mne a dal mi pusu na čelo.
" Vypadáš v těch brýlích úžasně," pověděl mi.
"Děkuju, tatíntku," odvětil jsem.
"Líbí se ti?" zeptal se.
"Jo, myslím, že jo," řekl jsem nějak nerozhodně.
"No, mně ano," řekl. "Moc se mi líbí."
Shýbl se k Vilíkovi a poklepal ho po rameni a dal mu pusu na vršek hlavy.
"Ahoj, Vilíku," řekl.
"Ahoj, tatínku," řekl Vilík, nespouštějíc ale pozornost ze hry.
"Měli jste oba prima den?" zeptal se tatínek.
"Jo," řekl jsem okamžitě.
"Jasně," řekl Vilík.
Tatínek se posadil na pytlové křeslo a usadil si mě v klíně.
"Jak se dnes cítíš, kámo," zeptal se mě.
"V pohodě," odvětil jsem.
"Nic tě nebolí?" zajímal se.
"Ne," řekl jsem.
"Tak to je dobře," řekl.
Chvíli jsme tak seděli a povídali si, zatímco Vilík dál hrál videohru. Nakonec si tatínek vzal ovladač, který jsem používal, a připoji se do hry. Měl jsem předtím takové potíže hru ovládat, že mi ani nevadilo, že jsem nemohl hrát.
Po chvíli přišla Cil nám oznámit, že je večeře už hotová. Tatínek mě odnesl dolů, zatímco Vilíka držel za ruku. Ten večer jsem na jídlo seděl v tatínkově klíně, zatímco Vilík byl ve vysoké židli. Měli jsme nějakou kuřecí pánev. Nebylo to tak špatné, ale nemyslím, že by byla má oblíbená. Samozřejmě jsem si ale nestěžoval a snědl jsem každé sousto, které jsem dostal.
Po večeři ještě zašla pro něco do kuchyně.
"Dnes máme speciální večer, všichni," řekla po chvíli, když se vrátila nesouce dort.
"Dnes večer je to přesně týden, co je Tadík u nás," řekla. "Myslela jsem si tedy, že by se hodil k této příležitosti nějaký dort."
Postavila přede mě menší čokoládový dort. Nebyl nějak velký nebo načančaný, prostě obyčejný dort s čokoládovou polevou. Ani na něm nebyl žádný nápis nebo ozdoby, ale pořád se mi líbil, protože pro ně nikdy nikdo předtím dort neudělal. Maminka vyndala papírové talířky a rozkrájela na ně dort. Tatínek mě pak nakrmil mým kouskem a nechal mi ho zapít s hrníčku mléka. Byl opravdu výborný.
"Dobře, a teď pro tebe máme ještě pár překvapení, Tadíku," řekla maminka, když všichni dojedli svůj kousek dortu. Vstala a s děvčaty došly do garáže. Otočil jsem se a pokoušel se něco zahlédnout přes tatínkovo rameno, abych věděl, co tam dělaly. Za chvilku se všechny tři vrátily a něco nesly.
"Ta dá!" řekla maminka.
Nesla velkou dětskou autosedačku, jakou používal Vilík. Byla pokryta modrou látkou, narozdíl od Vilíkovi, která byla béžová. Za ní přivezla Andy velký kočárek, shodný s Vilíkovým. Nakonec donesla Cil něco, co jsem nepoznával.
"Co to je?" zeptal jsem se ukazujíc na to.
"To je chodítko," řekla maminka. "Dělají je i pro velké děti. Bylo to ve stejném katalogu, ze kterého jsem objednala kočárek a autosedačku. Napadlo mne, když zatím nemůžeš moc chodit, že by se ti mohlo líbit, aby ses aspoň trochu mohl pohybovat sám. Vsadím se, že už tě trochu unavuje, že tě všude musí někdo nosit, ne?"
"To jo," řekl jsem. Byl jsem rád, že mě nosí, ale trochu to omrzelo, když jsem nemohl jít, kam jsem chtěl, pokud mě tam někdo neodnesl.
"Chceš si ho zkusit?" zeptal se tatínek.
"Eh hm," přikývl jsem.
Postavil se a donesl mě k tomu. Chodítko jsem viděl předtím jen jednou, a vypadalo naprosto stejně jako toto, až na rozdíl ve velikosti. U podlaze to mělo velký plastový obdélníkový rám se čtyřmi kolečky, čtyři svislé podpěry a na nich velkou modrou oválnou desku, s dírou uprostřed. Díra byla dost velká, abych se do ní vešel a pod ní byl modrý látkový koš se dvěma otvory na nohy. Vzadu bylo pěkná polstrovaná opěrka na opření.
Tatínek mě pomalu uložil do chodítka. Nohy si proklouzly skrz otvory a já zadkem dosedl do sedačky. Začal jsem se v ní kroutit, až jsem si uvědomil, že mi nohy nedosáhnou až na zem.
"Myslím, že to potřebuje trochu snížit, drahoušku," řekla maminka.
Tatínek mne mírně nadzvednul, aby odlehčil rámu a maminka chodítko upravila. Pak mě tatínek zase posadil a já cítil, že se prsy pravé nohy dotýkám podlahy.
"Nechci to teď zatím o moc snižovat," vysvětlila maminka, "protože nechceme, abys příliš používal levou nohu, rozumíš? Zatím budeš používat jen prsty na pravé noze k odstrkování a přesouvání se."
Právě to jsem zkoušel, už když mi to vysvětlovala. Zkoušel jsem utíkat kolem kuchyně, ale bylo těžké vůbec jít s jednou nohou rovně. Prostě jsem jen poskakoval kolem, dokud jsem nenarazil do jedné ze židlí kolem stolu.
"Tak co si o tom myslíš, miminko?" zeptala se Cil za všechny.
"Líbí se mi," řekl jsem. "Ale je těžké se tak pohybovat jenom s jednou nohou."
"Možná že příští týden ti už dovolíme používat i druhou nohu," řkla maminka, "ale zatím je dobré, že můžeš alespoň stát nebo ne?"
"Eh hm," odvětil jsem. "A je to i docela legrace."
"Přál bych si, abych měl taky takové," řekl Vilík trochu kňouravě.
"Ty chodítko nepotřebuješ, hlupáčku," řekla maminka. "Můžeš přece chodit dobře. A jsem si jistá, že Tadík se s tebou o to rád podělí, když ho nebude potřebovat."
"Jasně, Vilíku," řekl jsem. "Můžeš ho také používat. Je nás obou."
Na to se Vilík široce usmál, evidentně spokojený.
"Tak to by asi bylo dostatek překvapení pro jeden večer," řekla maminka. "Myslím, že je čas, aby naše miminka šla do vany."
"Můžeme je dnes vykoupat?" zeptala se Cil.
"Jo?" přitakala Andy.
"Proč by ne," odvětila maminka.
Cil mě zvedla z chodítka, zatímco Andy pustila Vilíka z vysoké židle, a vzali nás do horního patra, nechávajíc maminku a tatínka uklízet v kuchyni. Cil mě usadila na přebalovací stůl a šla do koupelny napustit vanu. Andy hned za námi přišla, která nás oba vysvlékla z trička a plenek a odvedla nás do koupelny, kde už měla Cil vanu připravenou i s bublinkami. Cil mi natáhla igelitové ochrany dlah a pak mi vzala brýla a položila je k umyvadlu. Potom mi pomohla to vany a já se usadil do krásně teplé vody.
Holky seděli na podlaze vedle vany, zatímco jsme si s Vilíkem hráli s lodičkami. Já jsem si sice nemohl příliš hrát, abych neporušil ochrany dlah, ale i tak jsem se bavil. Po pár minutách nás děvčata vykoupali. Cil myla mě a Andy se věnovala Vilíkovi. Trvalo jim to asi deset minut a pak nás vyndaly a osušily. Když jsme byli suší a mé sádry byly zase volné, Cil nás vzala zpět do jeslí a Andy uklízela vanu. Cil nám oblékla silné plenky a stejná bílá trička.
"Miminka, chce zůstat tady a hrát si nebo chcete jít dolu?" zeptala se nás Cil.
"Já chci zase do chodítka," řekl jsem. "Prosím?"
"Dobře, miminko," řekla.
Vzala mne a nesla mě z jestliček, když se náhle zastavila.
"O ou, zapomněli jsme tvé brýle, miminko," řekla. "Vilíku, mohl bys zajít pro Tadíkovi brýle, prosím?"
"Eh hm," přikývl Vilík. Otočil se a rychle odběhl do koupelny. Za chvíli vyšel následován Andy. Vilík přinesl mé brýle a Cil mi je nasadila.
"Takové roztomilé hezké miminko," rozplávala se a dala mi pusu. "Tak pojďme."
Všichni čtyři jsme sešli dolu do obývacího pokoje, kde se maminka s tatínkem dívali na televizi. Cil mě odnesla do kuchyně, kde zůstalo mé chodítko. Usadila mne do sedačky a já hned začal jezdit po místnosti pomocí jedné nohy. Pořád jsem nemohl pohybovat, jak bych rád, a spíš jsem kroužil.
"Tak pojď, miminko," smála se Cil, "odvezu tě do pokoje."
Stoupla si za mě, a předklonila se, aby chytila chodítko ze strany, a odtlačila mě za osatními. Vilík seděl tatinkovi v náručí a mazlil se s ním. Vždycky jsem trochu žárlil, když jsem to viděl, ale sám jsem měl dostatek mazlení od vše, takže nebyl důvod si stěžovat. Krásně jsem se usadil v chodítku, které bylo opravdu pohodlné. Deska nahoře dávala dost místa, kam jsem si mohl položit své obvázané ruce a okraj byl také vystlaný, což bylo pro ruce ještě lepší. Jenom jsem tak odpočíval a díval se s ostatními na televizi.
V půl desáté jsme museli jít oba do postele. Maminka zašla do kuchyně pro dvě lahve mléka, zatímco nás tatínek vzal nahoru do jeslí. Usadili jsme se v obýváčku v jednom z rohů. Byla tu obrovská knihovna plná různých dětských knížek i trochu pokročilejších, které měl Vilík rád. Dnes ale vybral jednu z dětských knížek a dal li tatínkovi, aby nám z ní četl. Každý jsme se usadili na jedné straně u tatínka. Tatínek otevřel knihu a začal nám z ní číst. Za pár minut se k nám připojila maminka, která mám přinesla lahve teplého mléka. Nechala Vilíka, aby byl z lahve sám a sedla si vedle mě a držela mi lahev. Byl jsem zchoulený mezi maminkou a tatínkem, což mi přišlo velice příjemné. Cítil jsem se s nimi velmi bezpečně.
Po dvaceti minutách nebo tak nějak tatínek dočetl pohádku. Tou dobou už jsem skoro spal. Maminka mě zvedla a odnesla do postýlky, zatímco tatínek vzal Vilíka do jeho. Maminka mě objala a dala mi pusu a uložila mě. Přikryla mne a ujistila se, že mám Kvíkala na dosah. Sundala mi brýle, odložila je a popřála mi dobrou noc. Odebrala se k Vilíkovi a tatínek přišel ke mně, aby mi také dal pusu, zavřel stranu postýlky a popřál mi dobrou noc.
Oba nás pak opustili. Navzájem jsme si s Vilíkem také popřáli dobrou noc a řekli jsme si, jak se máme rádi. Už jsem byl tak unavený, že jsem pak rychle usnul.
Víkend nebyl zas tak skvělý. Celý propršel. Vilíkův fotbalový zápas byl také zrušen, což mne hodně zklamalo, protože jsem chtěl vidět svého nového bratra hrát fotbal. Celou sobotu jsme museli zůstat doma, ale alespoň bylo co dělat. Zjistil jsem, že v sobotu večer můžeme my miminka zůstat vzhůru o něco déle. Dívali jsme se s maminkou a tatínkem na film až do půl jedenáctné, než nás uložili do postele. Samozřejmě to byl film hodnocený jako přístupný. Vilík ani já jsme neměli dovoleno sledovat cokoliv jiného.
Neděle pro mě také byla špatný den. Po posledních několika bezbolestných dnes, jsem se probudil s pulzující bolestí v rukou a noze. Tatínek mi vysvětloval, že během noci přišla studená fronta, která změnila tlak vzduchu, což nejspíše způsobilo tu bolest v mých zlomených končetinách. Bolest jsem cítil celý den. měli jsme jít dopoledne do kostela, ale po probuzení jsem dostal lahev s mým lékem, takže skoro celý den prospal. Když jsem se v poledne vzbudil, zjistil jsem, že tatínek zůstal se mnou doma, a maminka šla se Cil, Andy a Vilíkem do kostela. Za chvíli se ale vrátili, jen Cil šla ven za spolužačkami. Odpoledne jsme si s Vilíkem hráli s Legem a hromadou dalších hraček a také jsme hráli deskové hry i videohry. Maminka a tatínek si s námi zahráli a společně jsme hráli deskovou hru Život. Museli mě ale nejdřív naučit, jak se to hraje, protože jsem tuhle ani žádnou jinou deskovou hru nehrál.
V pondělí jsem se zas spal, dokud někdo nepřišel do pokoje mě vzbudit. Ležel jsem na břiše a otočil jsem se, když jsem cítil, jak do mě někdo šťouchá. Vzhlédl jsem a uviděl jsem nad sebou stát tatínka. Maminka musela tento týden zpět do práce, tak si vzal dovolenou tatínek, aby se mnou mohl zůstat doma. Samozřejmě bych mohl stejně tak dobře zůstat se slečnou Rosie, ale tento týden mi také začínala domácí škola a tatínek bude mít učitelem. Doufal, že do konce týdne najde pro mě nějakého učitele. Já jen doufal, že mi najde nějakého milého.
"Brýtro, miminko," řekl mi.
"Ahoj, tatínku," usmál jsem se ospale.
Už měl v ruce mé brýle, které cestou musel vzít ze skříňky. Otevřel je a nasadil mi je na nos.
"Spalo se ti dobře?" zeptal se, když mě zvedal.
"Eh hm," řekl jsem.
Dal mi na dobré ráno krásné objetí a pusu.
"No, my s tebou ale rozhodně měli dlouhou noc," řekl.
"Co máš na mysli?" zeptal jsem se zmateně.
"V půl třetí nebo tak ve tři ráno jsi vzbudil všechny v domě. Křišel jsi a volal a mlátil si sebou ve své postýlce."
"Vážně?" divil jsem se nevěřícně.
"Nepamatuješ si, žes měl v noci noční můry?" zeptal se.
"Ne," odvětil jsem.
"Myslím, že jsi měl noční děsy,” řekl.
"Co to je?" zajímalo mě.
"Promluvíme si o tom později," řekl. “Teď ti seženeme něco k jídlu."
"Dobře," souhlasil jsem.
Zkontroloval mi plenky, ale usoudil, že v nich ještě vydržím. Odnesl mne dolů do kuchyně, kde jsme našli, jak se dalo čekat, slečnu Rosie. Popřál jsem jí hezké ráno, pochopitelně ve španělštině, zatímco mě tatínek poutal do vysoké židle. Potom šel do kuchyně, aby mi připravil míchaná vajíčka.
"Tatínku, kdy dostanu vlastní vysokou židli?" zeptal jsem se tatínka u plotny.
"Snad koncem týdne, chlapáku," řekl. "Už jsme ji objednali u truhláře, a sliboval, že to kvůli nám urychlí. Možná ji pojedeme vyzvednout v pátek."
"Supr," řekl jsem.
Za pár minut mi už tatínek nesl talíř vajíček a toast. Kolem krku mi uvázal bryndák a nakrmil mě snídaní spolu s hrníčkem pomerančového džusu. Když jsem vyklidil svůj talíř, odnesl ho tatínek do kuchyně a nechal ve dřezu. Vrátil se ke mně, utřel mi pusu do bryndáku a sundal mi ho. Vyndal mě ze židle a usadil si mě u boku.
"Pojďme na chvilku do tatínkovi pracovny," řekl.
Nesl mě skrz dům chodbou do své studovny. Studovna byla poměrně velká. Byl zde stůl s počítačem, velký pohovka a několik knihoven napěchovaných tunami velkých tlustých knih. Tatínek mě usadil na koženou pohovku. Šel k jedné z knihoven, chvíli něco hledal a pak vytáhl jednu knihu.
"Takže si nepamatuješ, že bys měl v noci noční můry?" zeptal se.
"Ne," odvětil.
Vrátil se ke gauči a sedl si vedle mě. Knížku, kterou vytáhl, měl ještě v ruce. Bylo to pěkně velká knížka s nápisem "Psychologie: Úvod". Otevřel ji a začal v ní listovat.
"Protože si nepamatuješ své zlé sny," povídal, "myslím, že jsi měl noční děsy."
"Co to je? zeptal jsem se už podruhé.
"No, je to něco jako noční můry, ale trochu odlišné," řekl, což mi v pochopení příliš nepomohlo.
"Víš," pokračoval. "Když spíš, tak vlastně procházíš několika fázemi spánku."
"Vážně?" zajímal jsem se.
"No jo," přitakal. "Když usneš, nastane fáze, které se říká Fáze rychlého pohybu očí, také REM fáze. Nazvali ji tak, protože tvoje oči se vlastně hodně rychle pohybují."
"Vážně?" zeptal jsem se znovu.
"Eh hm," řekl. "Když bys sledoval někoho, kdo spí, mohl bys vidět, jak se mu pod víčky oči pohybují."
"Páni," reagoval jsem.
"Když jsi ve fázi REM, tvoje tělo spí a některé části tvého mozku také spí, ale mozek je pořád vzhůru. Právě tehdy se ti zdají sny, protože mozek pořád pracuje a hodně přemýšlí. Když máš sny v REM fázi, tvůj mozek říká tvému tělu, aby se během snů nehýbalo a neublížilo si. A protože mozek je vzhůru, můžeš si také obvykle pamatovat své sny, nebo alespoň víš, že jsi nějaké měl.
"No a zbytek času, co spíš, je Ne-REM fáze. Jsou čtyři stupně této fáze. V první je spánek velmi lehký, ve čtvrté spíš velmi tvrdým spánkem a je velmi těžké tě vzbudit. Zatím rozumíš?"
"Eh hm," přikývl jsem.
Ukázal mi graf v knize, kterou držel, kde byly nakreslená jednotlivé fáze spánku a jak se během noci mění. Grafu jsem příliš nerozumněl, ale alespoň jsem chápal, o čem to tatínek mluvil.
"Někdy, ale ne moc často, lidé mají sny i v NeREM fázi," pokračoval. "A když mají, obvykle je to ve čtvrté fázi. Ať je to z jakéhokoliv důvodu, když máš sny ve čtvrté fázi, mozek neříká tělu, aby se nehýbalo, takže někdy lidé během snění mluví, chodí, nebo dělají i jiné věci. Dokonce jsem slyšel o lidech, které se šli během snů ve čtvrté fázi do kuchyně najíst."
"Vážně?" zahihňal jsem se. Znělo to vážně srandovně.
"Jo," potvrdil tatínek. "Když máš ve čtvrté fázi noční můry, můžeš se posadit a začít křičet a vrtět sebou jako bys s někým nebo něčím ve svým snech bojoval. Tomu se říká noční děs. Skoro nikdy si nemůžeš noční děs pamatovat, protože spíš tak tvrdě, když se to děje, a části mozku, které ovládají paměť, spí také."
"A myslíš, že to se stalo i mně dnes v noci?" zeptal jsem se.
"Jo," řekl. "Zkoušeli jsme tě vzbudil, ale prostě ses nedal. V takovém spánku spíš tak tvrdě, že je téměř nemožné tě probudit. Bojoval jsi dokonce s maminkou, když se tě vzít do náručí."
"Vážně?" zeptal jsem se už zas.
"Eh hm," řekl. "A proto si myslím, že jsi měl noční děsy."
"A co to tedy znamená?" zeptal jsem se.
"No příliš ne," řekl. "Jenom jsi měl špatné sny a nevíš o nich. Prošel sis tolika špatnými věcmi, že to ani není nic překvapivého. Odpoledne si tedy zkusíme o těch špatných věcech popovídat a uvidíme, jestli nepřinutíme ty noční děsy, aby odešly."
Jen jsem přikývl.
"Ale teď už je čas na tvoje učení, mimi," řekl.
Vstal a zvedl mě z gauče. Odnesl mě zpět do kuchyně, ale místo vysoké židle mě posadil na normální židli u stolu. Odešel z místosti na chvíli a vrátil se s nějakou krabicí. Postavil krabici na stůl, zvedl víko a začal vyndavat knížky, sešity, složky a školní potřeby. Smutně jsem se na všechno mračil. Nebyl jsem ve škole skoro dva týdny a vůbec jsem se netěšel na nějaké úkoly. Věděl jsem, že je škola důležitá a musím to dělat, ale neměl jsem ji rád stejně jako každý jiný desetiletý kluk.
Prohlédl si všechno a zorganizoval, a pak jsme začali s hodinou matematiky. Měl učební plán, který mu dali ze školy, aby se podle něj řídil. Příklady, které jsme dělali, vlastně byly pro mladší děti než z páté třídy. Věděl jsem to, protože jsem si to pamatoval z minula. Ale ani ve čtvrté třídě jsem si v matematice příliš dobře nevedl, takže myslím, že ani nevadilo si to zopakovat. Zbytek dopoledne jsme se tedy učili. Dělali jsme matematiku, přírodovědu, čtení, psaní a občanskou nauku. Myslel jsem, že to bude nudné, ale tatínek z toho vlastně dokázal udělat celkem zajímavou zábavu. Také jsem zjistil, že je tatínek opravdu chytrý, ale hádám, že to je potřeba, když je doktor a navíc psychiatr.
K obědu připravila slečna Rosie sendviče a tatínek mě jimi nakrmil. Potom mě vzal z nějakého důvodu zase k sobě do studovny. Posadil mě na podlahu a šel k jedné z knihoven.
"Co kdybychom si chvíli hráli se skládačkou?" navrhl ukazujíc mi krabici, kterou vzal v knihovně.
"Dobře," pokrčil jsem rameny.
Přinesl skládačku ke mně a posadil se také na podlahu. Otevřel krabicy, která byla vlastně plechovkou, a vysipal stovky malých vyřezaných kousků kartonu. Podíval jsem se na obrázek navrchu plechovky a uviděl, že se má složit obrázek Snoopyho, oblečeného jako pilot za války letící na své boudě. Také zde bylo napsáno, že puzzle má 500 kousků, což bylo docela dost. Rozprostřeli jsme kousky na podlaze a dali se společně do skládání.
Seděli jsme tak pár hodin a skládali a mezitím si s tatínkem povídali o různých věcech. Ptal se mě, jak se mi líbí bydlení u nich, na což jsem přirozeně odověděl, že moc. Také se ptal mnoho dalších otázek, třeba co si myslím o tom, že můj předchozí pěstoun jde do vězení. Ptal se, jak mi tu chutná a co jsem jedl v předchozích domovech. Také se zajímal, jestli bych chtěl zkusit nějaký sport, až mi sundají sádry. Zeptal se také, jak se mi líbí být miminkem a nosit plenky. Nakonec jsem se ho zeptal, proč si myslí, že mě a Vilíkovi pomáhá, že jsme miminka.
"No, Tadíku," začal, "hodně dětí prochází traumatizujícími zkušenostmi ve svém mládí. Víš co znamená traumatizující?"
"Hm, to znamená špatné, správně?" zeptal jsem se.
"Správně," přikývl. "Hodně dětí prochází špatnými věcmi a nemyslím nutně jen věci, kterými jsi prošel ty. Může jít třeba o nešťastný rozvod nebo smrt někoho velmi blízkého. Mohou být třeba hodně času nemocní, jako děti s rakovinou, nebo měli nemohu, kte se hodně zranily a strávily moc času v nemocnici. Ať je jejich zkušenost jakákoliv, pamatují si to dlouhou dobu a někdy když zestárnou, jsou smutní a naštvaní, že neměly stejně šťastné dětství jako ostatní lidé. Zatrpknou. Víš co znamená trpký?"
Naznačil jsem, že nevím.
"No, víš co je trpká chuť? Neco, co chutná špatně."
"Jako růžičková kapusta?" zeptal jsem se. Měli jsme ji pár dní předtím a vůbec mi nechutnala. Byla nějak odporná.
“Jako růžičková kapusta,” pousmál se. "To je trpké. Takže stejně jako některá jídla chutnají špatně, některé zkušenosti přinesou dětem špatné pocity a naštvání. Ale pokud se k nim chováme jako k miminkům a malým dětem, když zestárnou, pořád mají vzpomínky na to, jaké to bylo být malý. Nepomáhá to přímo řešit žádné z těch problémů, které mají kvůli svým zkušenostem, ale dává jim to mnoho šťastných vzpomínek. Také jsem zjistil, že pomáhá mluvit o těch špatných věcech, kterými prošli, aby se přes ně mohly přenést. Rozumíš tomu, co říkám?"
"Myslím, že ano," řekl jsem.
"Ty i Vilík nejste jediná velká miminka," řekl. "Znám mnoho dalších rodin s takovými dětmi. Začal jsem s tím vlastně už před několika lety, dlouho předtím, než k nám přišel Vilík."
"Vážně?" zeptal jsem se.
"Jo," přikývl. "Některé z těch dětí, kterým jsem pomohl stát se miminky, jsou už dospělé. Jenom jedno nebo dvě jsou pořád ještě dětmi. Jediná věc, která mi přijde divná, je, že to nějak nefunguje s děvčaty. Zkusil jsem to jenom párkrát na dívkách, a nikdy to nefungovalo. Zdá se, že miminkovská plenková léčba funguje jen u chlapců.
"Proč?" optal jsem se.
Jen pokrčil rameny a usmál se: "Nevím, Tadíku. Došel jsem k profesionálnímu vědeckému poznatku, že plenky jsou pro kluky, alespoň potom co se dívky naučí na nočník."
Nemohl jsem si pomoci, abych se nesmál. Myslel jsem, že je to vážně srandovní.
"Dobře, hádej co," řekl. "Je tak akorát čas zajet vyzvednout tvého brášku ze školy. Chceš jet se mnou?"
"Neměl bych si zase zdřímnout?" zeptal jsem se.
"No," řekl, "protože už oficiálně chodíš do školy a protože sis dnes vedl opravdu dobře, myslím, že můžeme posunout čas zdřímnutí na Vilíkův."
"Bezva," řekl jsem.
"Tak pojďme se obléknout," řekl. "Sice bys mohl jít i v tom, co máš na sobě, ale přece jen je už venku trochu chladno."
Odnesl mě do horního patra do jeslí a oblékl mi džínové lacláče pro "velké kluky". Natáhl mi na pravou nohu ponožku a druhou jen na špičku levé nohy, ale neobtěžoval se dávat mi botu na zdravou nohu, protože stejně nikam nepůjdem. Pak jsme se šli dolu rozloušil se slečnou Rosie a zamířili do garáže. Tatínek mě zapnul do mé nové autosedačky, už připravené na zadní sedačce jeho velkého SUB. Za minutku už jsme mířili na příjezdovou cestu a na silnici.
K Vilíkovo škole to trvalo jen asi deset minut jízdy. Jak jsem už říkal, byla to soukromá škola. Budova školy vypadala poměrně stará, jako by tu už byla dlouhou dobu, ale byla mnohem menší než školy, do kterých jsem chodil. Vilík mi říkal, že zde chodilo necelých pětset studentů. Dozvěděl jsem se, že Cil a Andy chodily do stejné soukromé školy, ale jejich střední škola byla v jiné budově dál v ulici. Ze školy odcházely až půl hodiny po Vilíkovi.
Zaparkoval před školou a já si všiml dětí, které už vycházely předním vchodem budovy, takže jsem hádal, že vyučování už skončilo. Všichni byly oblečené úplně stejně. Měly khaki kalhoty a bílé polokošile se znakem školy. Některé dívky měly khaki sukně, ale to byla jediná změna uniformy.
Tatínek parkoval v řadě několika dalších aut čekajících rodičů. Trochu stáhl okénka, abych se mohl nadýchnout čerstvého vzduchu a pak vypnul motor a vystoupil z auta. Šel k zadním dveřím na druhé straně ode mně a čekal. Oči jsem měl přilepené ke dveřím ze školy a čekal, až z nich vyjde Vilík.
Jak jsem tak seděl, potichu jsem přemýšlel, jaké to bude, až půjdu v lednu do školy. Vypadalo to na hezkou školu a vlastně jsem usoudil, že bych sem asi rád chodil. Ale to by se stejně nestalo do ledna. A byl jsem si jistý, že maminka a tatínek by se mne do té doby zbavili nebo by mě lidé z pěstounské péče vzali z nějakého důvodu od nich. I když jsem si vázně myslel, že maminka a tatínek a ostatní mě mají rádi, časem je stejně omrzím. Vždycky to tak bylo. Po nějaké dobře jsem je přestal bavit. Ani jsem vlastně nikdy nevěděl proč. Myslím, že rodiče měli dost vlastních problémů se svými vlastními dětmi, takže se nechtěli zabývat děsckem, které ani nebylo jejich. A i kdybych nějakým zázrakem tady vydržel až do ledna, nejspíš bych chodil jenom do normální školy. Vždyť jsem byl jenom pěstounské dítě. ne jako Vilík a holky.
Vyskočil jsem ze svého dumání, když jsem uviděl Vilíka vycházet ze školy. Šel ještě s jedním asi stejně starým klukem. Zajímalo mne, jestli je to jeho nejlepší kamarád Matěj, syn slečny Molly. Vilík mi o něm řekl jen velmi málo, ale zdáli se být jako velmi dobří přátelé. Doufal jsem, že bych snad jednoho dne také mohl mít kamaráda. Nikdy jsem vlastně neměl nejlepšího kamaráda. Byl jsem vcelku stydlivý a trvalo mi dlouho, než jsem se s ostatními dětmi sblížil, a stěhoval jsem se mezi domovy tak často, že jsem vlastně nikdy neměl čas na nějaké sbližování. Myslím, že jsem byl blízko jednou nebo dvakrát, ale pak mě přestěhovali do jiného pěstounského domova a já měl stěží šanci se s nimi rozloučit. Když mi bylo šest, už jsem se přestal pokoušel najít nové kamarády.
Viděl jsem, jak Vilík svému kamarádovi zamával nma rozloučenou a každý se vydal jinou cestou, když se přiblížili k tatínkovu autu. Tatínek Vilíkova kamaráda krátce pozdravil, což mi řeklo že je to skutečně Matěj, protože tatínek ho oslovil Matty. Vilík k nám přišel, objal tatínka a pak mu tatínek otevřel dveře, aby se mohl vyhoupnout do své sedačky.
"Ahoj, Tadíku!" pozdravil mě z vesela.
"Ahoj, Vilíku!" odpověděl jsem.
"Mohl jsi zůstat vzhůru, abyste pro mě přijeli?" zeptal se.
"Jo," řekl jsem. "Tatínek říkal, že když už se teď učím, budu mít stejnou dobu na zdřímnutí jako ty."
"Bezva," řekl Vilík.
Vilík strčil svou aktovku mezi sedačky a usadil se, aby ho mohl tatínek zapnout. Pak si tatínek sedl na místo řidiče a zamířili jsme domů. Vilík strávil několik dalších minut vyprávěním, co všechno ve škole dělali. Zdálo se, že to byl vcelku obyčejný den. Vilík se pak optal na můj den, a já mu vyprávěl, jak jse se začal učit.
Zanedlouho jsme už byli doma a zaparkovali jsme v garáži. Tatínek vystoupil z auta a pustil Vilíka ven. Pak přišel rozepnout mě a vyndal mě ze sedačky. Odnesl mě dovnitř a Vilík nás následoval. Pozdravili jsme slečnu Rosie, která ještě byla v kuchyni. Vilík jí řekl ještě několik vět ve španělštině, kterým jsem nerozumněl a ona mu stejně tak odpověděla. Přál jsem si, abych uměl tak dobře španělsky jako Vilík, ale možná se to naučím. Zajímalo by mě také, jestli tatínek vůbec rozumněl tomu, co si říkali.
tatínek nás pak vzal do jesliček, abychom si zdřímli. Vilík si sundal své oblečení a natáhl si čistě zelené tričko. Tatínek mi sundal ponožky a lacláče, nechávajíc mne v mém červeném. Pak mě přenesl do postýlky a uložil mne. Přikryl mě peřinou a vzal mi brýle. Natáhl se, aby mi dal pusu a popřál mi hezké sny. Zavřel postýlku a šel uložit Vilíka. Nemyslel jsem si, že jsem tak unavený, ale usnul jsem velmi rychle.
Vzbudil jsem se asi po dvaceti minutách. Posadil jsem s v postýlce a zívl. Podíval jsem se do vedlejší postýlky, kde už byl Vilík vzhůru a opíral se o stranu postýlky. Usmál se na mě a zamával mi, když mne uviděl.
"Vilíku, jak si ve škole měníš plenky?" zeptal jsem se.
"Prostě počkám do oběda," řekl, "a pak zajdu do ošetřovny, aby mě přebalili. Nebo když je to vážné, paní Kutchingová mě odešle do ošetřovny dřív, ale není to moc často. Můžu o to požádat kdykoliv, ale to nikdy nedělám."
"Nestydíš se přitom?" zeptal jsem se.
"Ne, jsem říkal, všichni to ví, tak jsem se tím přestal zabývat už dávno. Když s tím mají nějaký problém, je to jejich problém a ne můj. I když kdyby mi někdo řekl, že smrdím, šel bych si ze slušnosti nechat vyměnit plenky. Je mi jedno, co si kdo o mě myslí, ale ani nechci, aby na mě byli naštvaní."
Doufal jsem, že mi to také zvládnu. Děsil jsem se ale nošení plenek do školy, i když část mé mysli si pořád myslela, že nebudu mít šanci, protože odtud odejdu dřív.
Zanedlouho k nám do jestliček přišla Andy vzbudit nás. Oba nás vzala z postýlek, přebalila nás a odvedla nás dolu na svačinu. Vilík si potom dělal domácí úkoly a já strávil tu dobu v chodítku. Dost jsem se v tom odstrkování zlepšil za poslední dny, a mohl jsem se tedy po domě pohybovat vcelku bez problémů jen pomocí pravé nohy. Tatínek mi předtím povídal, že mi nejspíš dovolí chodil i na druhé noze v pátek, ale doktor řekl, že nemám dávat na zlomený kotník žádnou váhu po dva týdny. Byl jsem za to rád. Už jsem byl unavený tím, že jsem nemohl chodit, ale chodítko bylo vcelku zábavné. Kvíkal obvykle jezdil se mnou, nacpaný v sedačce přede mnou.
Maminka dorazila domů v šest hodin, což byl čas, kdy tatínek dodělal večeři. Jestli jsme jako rodina, jako vždy, a pak nás obě miminka maminka vykoupala, aby s náma strávila nějaký čas. Cil a Andy nás pak uložili do postýlky, zatímco Cil nám četla pohádku. Dohromady to byl velmi úspěšný den. Vlastně se mi to domácí učení líbilo a rád jsem trávil s tatínkem tolik času. Jak jsem usínal, nemohl jsem se dočkat dalšího nového dne.