Pavel Pech's Work
překlad, Travis E., A Second Chance
Dalo by se říct, že jsem byl prokletý od samého začátku. Nikdy jsem nepoznal své pravé rodiče. Jedinou věc, kterou vím o své mámě, je, že byla závislá na cracku. Pamatuju si, jak mi jednou říkali, že jsem se narodil závislý na cracku, což byl důvod, proč jsem jí byl odebrán hned po narození. Patrně jí to moc nevadilo, protože, pokud vím, se mne nikdy nesnažila dostat zpátky.
Takže od chvíle, co jsem se narodil, jsem produktem systému, pouhé číslo ztracené v byrokracii státního pěstounského systému. Přejížděl jsem od jedněch pěstounů k druhým a nikde jsem nezůstal déle než pár měsíců. Většinu času se pěstounské rodiny chovali hůř než Popelčina. Od doby, co mi byli dva nebo tři roky, jsem byl hodně mlácen. Moji pěstounští rodiče, jejich děti, někdy i lidi, které jsem neznal, všichni mě mlátily. Zkoušel jsem být hodný chlapec, ale pořád jsem byl zbit, i když jsem si byl naprosto jistý, že jsem neudělal nic špatně. Vzpomínám si na jeden domov, když mi bylo sedm nebo osm, kde jsem byl něco jako boxovací pytel pro vlastní děti pěstounů. Často mě mlátili zcela bez důvodu. Pěstounští rodiče to vždycky celé sledovali a jenom se smáli a nadávali mi do chcípáků, protože jim to nevracím ani se nepokouším bránit.
Protože moje máma byla závislá na cracku, narodil jsem se předčasně a byl jsem opravdu malý. To mne nikdy neopustilo a vždycky jsem byl na svůj věk malý. Byl jsem příliš malý, abych se sám ubránil, a jednou, když jsem to zkusil, dostalo se mi akorát horšího bití.
Pak tady byly domovy, kde mne vůbec nikdo nebil, v těch mi místo mlácení prostě nadávali a říkali ošklivé věci. Oslovovali mě retarde, crackové mimino, hlupáku, skrčku, zakrslíku, bastarde (Ani jsem nevěděl, co to znamená.) a hodně jiných sprostých věcí. Takové domovy byly horší než ty, kde mě mlátili. Když nic jiného, mlácení vždycky alespoň na chvilku přestalo. Sprostá oslovení zraňovala moje city mnohem hůř a obvykle jsem každou noc dlouho brečel, dokud jsem neusnul.
Aby to bylo ještě horší, v noci jsem se vždycky počůrával. Skoro každé ráno jsem se vzbudil v mokrém oblečení a dekách. To mi pouze přineslo víc mučení a týrání od mých pěstounských rodin. Dávali mi jména jako nicka, mimino, počůránek a všelijak jinak. Hodněkrát mi pak nařezali nebo mě prostě zbili, protože jsem neuměl udržet svoji postel suchou, ať jsem se sebevíc snažil. Pamatuji si, že v jedné rodině mě každé ráno hned po probuzení v mokré posteli zbičovali páskem - tím koncem se sponou. Nevzpomínám si, že bych se kdy posadil za ty měsíce, co jsem u nich byl, aniž by to hodně bolelo.
Ve většině domovů jsou obvykle spal každou noc na té stejné ošklivé matraci a ta byla skoro vždycky ještě mokrá z předešlé noci. Ani jsem nevěděl, že je něco takového jako igelitové prostěradlo, které matraci může ochránit. Dost často jsem musel spát jinde než všichni ostatní, aby moje zapáchající matrace neobtěžovala zbytek rodiny. Na pár místech jsem spal ve sklepě, jinde jsem spal v garáži, a jednou jsem dokonce ani neměl postel. V tom domě mi říkali, že jsem jako štěně, které není zvyklé na život v domě - nebyl jsem si jistý, co to znamená - a musel jsem spát na podlaze na novinách. Alespoň že mi dali polštář.
Jediná krásná doba mého života byla, když jsem se žil u jedné staré dámy. Byla velmi milá a milovala mě. Nikdy mě neuhodila ani mi neřekla nic špatného. Nezajímalo jí, že se počůrávám, a dokonce mi koupila jakési plenky, abych je nosil na noc do postele, takže jsem se nebudil v mokré a studené posteli. Bylo mi tehdy jenom pět, takže si to o ní moc nepamatuji. Vzpomínám si, že dělala opravdu výborné ovesné sušenky. Myslím, že jsem u ní bydlel asi tak šest měsíců, než vážně onemocněla. Lidi, kteří mne vždycky vodili z jednoho domu do druhého - myslím, že se jim říká sociální pracovníci - přišli a řekli mi, že je příliš nemocná, aby se o mě mohla starat. Odjela do nemocnice a ti lidé mě od ní odvedli. Ani jsem ji nemohl říct sbohem. Nevím, co se s ní stalo. Doufám, že je v pořádku a pořád se stará o nějaké jiné děti.
V době, kdy mi bylo deset, jsem už dávno přestal počítat, v kolika domovech jsem žil. Byl jsem v páté třídě a pořád jsem se počůrával. Právě když mi bylo deset, mě poslali do nejhorší rodiny ze všech. "Táta" byl pořád ožralý a pořád páchnul po pivu - byl jsem jsem v mnoha rodinách, kde hodně pili pivo, takže vím, jak je cítit. Byl vážně sprostý a hodně mě mlátil. Také mi říkal ošklivé věci. Byl jsem denně zbit jak fyzicky tak verbálně. "Máma" mě příliš nemlátila, ale byla na mě opravdu sprostá. Pořád na mě volala různými nadávkami. Měli dvě děti a obě na mě byly ošklivé a pořád mě mlátily. Celou tu dobu udělala máma vždycky dost jídla pro svoji rodinu, a pak jsem se najedl já z toho, co zbylo. Když na mě nic nezbylo, tak jsem prostě nejedl.
Jednu noc, když jsem tady byl asi tři nebo čtyři měsíce, se máma a táta oba opravdu hodně opili. Seděl jsem v obýváku a díval se s nimi na televizi, protože jejich děti nechtěly ve své místnosti počůránka. Neměl jsem žádné hračky a neměl jsem dovoleno hrát si s hračkami jejich dětí, takže jsem tady prostě seděl a díval se, kdykoliv se na něco dívali. V jednu chvíli se začali kvůli něčemu hádat, ani nevím kvůli čemu. Postavili se a začali na sebe navzájem ječet a používali opravdu hrozná slova. Táta hodil přes místnost lampu a ta narazila do zdi a rozbila se. Máma dala tátovi velkou facku a odešla z domu. Táta byl pořád hodně naštvaný a já tam pořád seděl. Věděl jsem, k čemu se schyluje a pokusil jsem se utéct pryč, ale nebyl jsem dost rychlý. Dohonil mně a pevně mě chytil, takže jsem mu už nemohl utéct. Hodně mně zbil. Než mě pustil, krvácel jsem z nosu a měl jsem krev i v puse. Ale tím to stejně neskočilo. Potom, co jsem se přestal pokoušel utéct, mě mlátil ještě dlouho. Dokázal jsem si jenom lehnout na zem pod křeslo a stočit se do klubíčka. I potom pokračoval v bití a kopání. Hádám, že ho to nakonec unavilo, protože přestal. Řekl mi, abych "dotáh' svuj bezcenej zadek do postele", a pak si šel sednout do křesla a slyšel jsem, že si otevřel další plechovku piva.
Vstal jsem tak rychle, jak jsem jen mohl, a vyběhl z místnosti. Zkoušel jsem nebrečet, aby mě ještě víc nenamlátil, protože nesnášel, když jsem brečel. V tom domě byla mojí ložnicí vestavěná skříňová komora v chodbě. Vešel jsem do místnosti a zhroutil se na matraci, která tam ležela na podlaze. Všechno mě bolelo. Obličej mě bolel a měl jsem potíže otevřít levé oko. Pravá ruka bolela opravdu, opravdu hrozně. Nemohl jsem s ní příliš dobře hýbat a už začínala otékat. Bolelo to tak moc, že jsem si nemohl pomoci, abych nezačal brečet. Ležel jsem na vlhké zapáchající posteli a zkoušel usnout. Ležel jsem tam hodně dlouho. Chtěl jsem spát, ale příliš mě to bolelo. Nakonec, dlouho poté, co celý dům ztichl, jsem usnout dokázal.
Probudil jsem se o něco později. Ucítil jsem chlad. Natáhnul jsem rukou, která mě nebolela, a šáhnul si mezi nohy. Zasténal jsem a zamračil se, když jsem objevil, že jsem se zase pomočil, stejně jako minulou noc, a noc předtím, a každou noc do té doby. Žaludek se mi sevřel úzkostí. Věděl jsem, že to znamená další bití, až zjistí, že jsem měl další nehodu. Každé ráno mě kvůli tomu bili.
Nevěděl jsem, co dělat. Možná někoho napadne, že jsem si už zvykl na to neustálé bití, ale pořád mě to děsilo. Jenom vědomí, že budu ráno zmlácen, bylo skoro stejně hrozné jako samotné mlácení. Začal jsem zase brečet z očekávání nadcházejícího ranního bití. Pak se ale objevila myšlenka, která mne nikdy dřív nenapadla. Co kdybych tady nebyl, až mne ráno přijdou do postele zkontrolovat? Kdybych tu nebyl, nemohli by mě zmlátil, že ne?
Přestal jsem brečel a jenom jsem ležel a přemýšlel o tom. Mohl bych prostě odejít a měl bych po starosti, ne? Ale když bych odešel, nikdy se nebudu moci vrátit. Když uteču a vrátím se, čeká mě výprask mnohem horší, než kdy předtím. Ale když se nikdy nevrátím, kam pak půjdu? Neměl jsem, kam jít. Ve škole jsem neměl žádné přátele, protože jsem byl pořád špinavý a lidé mi říkali, že smrdím. Kdo by se o mě staral a krmil mě, když bych odešel? Ale počkat... poslední večer jsem neměl nic víc než malinkou porci, co zbyla na talíři. Žaludek mi kručel, jenom když jsem na to pomyslel. Nikdo se o mě tady nestará. Věděl jsem naprosto jistě, že mne nemají rádi. Říkali mi, že mě nesnáší, skoro každý den.
Moje možnosti se zúžily - buď tady zůstat a být opět zbit pro počůrání postele nebo utéct pryč a nikdy se nevrátit. Když uteču, tak mám alespoň nějakou šanci. Když zůstanu, mám zaručeno víc bolesti, než jsem musel do teď strpět. A tohle mě dovedlo k mému rozhodnutí.
Okamžitě jsem se začal zvedat. To se ale ukázalo být mnohem složitější, než jsem si myslel, že bude. Bolelo to víc teď, než když jsem sem přišel, i když to bylo už dávno. Byl jsem celý ztuhlý. Pravá ruka mě pořád ubíjela. Vytáhl jsem se nahoru a nakročil ke dveří. Můj levý kotník vypověděl službu a já se svalil zpátky na kolena. Pravá noha mě hodně bolela. Sehnul jsem se a sáhl si na ni. Zdálo se to být něco mezi uvolněným a oteklým. Zkoušel jsem to ignorovat a kulhal jsem ke dveřím.
Rozsvítil jsem ve své místnosti - své skříni - a rozhlédl se, abych si sbalil věci. Sebral jsem boty a nazul si je, jak nejlépe jsem jednou rukou dokázal. Pořád jsem měl na sobě svoje jediné džíny, které byly pochopitelně mokré, ale nic jiné jsem na sebe neměl. Měl jsem na sobě bílé tričko, které jsem si svlékl. Oblékl jsem si obnošenou starou teplákovou bundu, kterou jsem měl z druhého nebo třetího domu před tímto. Rozhlédl jsem se, co jiného si vzít. Měl jsem tři další trička, všechny zapáchající v různé míře mou vlastní zaschlou močí. Moje pěstounská matka prala jen vyjímečně, a protože jsem spal ve stejném oblečení, jaké jsem normálně nosil - nepamatuji se, že bych měl někdy pyžamo - všechno bylo pomočené. Dokonce i když už prala, většinou ne moje. Vzal jsem jedno z trik spolu s mojí lehkou bundou.
To by bylo. Nic jiného jsem neměl. Uvažoval jsem, že bych šel do koupelny a vzal si kartáček, ale stejně jsem neměl pastu, kterou bych používal. Byla tu jenom jedna tuba, o kterou se se mnou dělily děti pěstounů, a kdybych ji vzal, byla by to krádež. Kdyby mě chytili a musel se sem vrátit, byla by to jenom další věc, kvůli které bych měl problém, a víc by mě zbili. Ze stejného důvodu jsem okamžitě zahnal myšlenku vzít si sebou nějaké jídlo. Už tak jsem dost riskoval útěkem a krádež by všechno jenom zhoršila.
Pak jsem musel vymyslet, jak se odtud dostanu. Máma a táta byli oba ožralí a pravděpodobně spali jako zabití, ale musel jsem být opatrný, abych nevzbudil jejich dva syny. Rozhodl jsem se, že zadní dveře budou nejlepším únikem. Odtud bych mohl jít dál uličkou, které se táhne za všemi domy v ulici. Tak bych nejlépe zabránil, aby mě chytili.
Přesně tak jsem to udělal, a poté co jsem si oblékl bundu, vyšel jsem zadními dveřmi nezpozorován. Šel jsem k plotu a začal vymýšlet, jak se přes něj dostanu. Zadní branka do uličky byla zamčená visacím zámkem a já jsem pochopitelně od něj neměl klíč. Nebyl to příliš vysoký plot, tak jsem se rozhodl, že ho přelezu. Bylo to opravdu těžké vyšplhat tam s bolavou rukou a nohou, ale nakonec se mi podařilo dostat se nahoru.
Začal jsem slézat na druhou stranu. Za chvíli jsem visel shora za jednu ruku a chystal se spustit dolu, ale neudržel jsem se dost dlouho. Přistál jsem na levém kotníku a ten se pode mnou okamžitě podlomil. Spadl jsem na zem a chytal se levou rukou. To mi jenom způsobilo bolest v levém zápěstí a já jen stěží potlačit výkřik. Seděl jsem tam chvilku a probíral se seznamem svých zranění. Teď mě bolela obě zápěstí, i když s tím levým to nebylo ani zdaleka tak hrozné jako s pravým. Kotník mě teď bolel ještě víc než předtím. Rozhodl jsem se, že v tuhle chvíli musím všechnu bolest ignorovat. Musím se odtud rychle dostat, než mě někdo objeví. Sebral jsem svoje náhradní tričko, které, jak jsem zjistil, jsem roztrhl o plot, a zamířil pryč uličkou. Zapnul jsem si zip na bundě a strčil si tričko pod bundu. Byla už trochu zima, protože byl říjen, a začínala mi nabíhat husí kůže. Ta zatracená skrvna vepředu na mých kalhotách to dělala ještě nepříjemnější.
Kulhal jsem pěkně pomalu dál uličkou. Když jsem se po hodné chvíli dostal na konec bloku, musel jsem se posadil a chvilku odpočívat. Ruka a noha příšerně pulzovaly, stejně jako moje hlava. Levou rukou jsem si sáhl na obličej. Levá tvář byla nafouklá a oko jsem měl z otoku zavřené. Hrozně mě bolelo a chtělo se mi brečet, ale věděl jsem, že by to teď ničemu nepomohlo.
Po pár minutách odpočinku jsem se zvedl a pokračoval v mém útěku. Přešel jsem ulici a pokračoval další uličkou. Každou uběhlou minutu jsem byl vystrašenější. Dům mých pěstounů nebyl v moc dobré čtvrti. Někdy jsem v noci slýchal výstřely a byla tu místa, o kterých nám říkali, že se jim máme vyhýbat, protože tam lidi prodávají drogy. Věděl jsem, že kdykoliv může někdo vyskočit z temného rohu a unést mě. Rozhodl jsem se ale, že nemám stejně co ztratit, takže jsem pokračoval dál.
Také jsem měl strach, že mě zahlédne policie. Byl jsem jenom malé dítě a kdyby mě policisté viděli uprostřed noci, určitě by mě zatkli a vzali by mě zpět k pěstounským rodičům, kteří by mě zase zbili.
Úspěšně jsem došel do oblasti, kde byly nákupní třídy a obchody. Bylo to asi deset bloků od mého pěstounského domova. Zkusil bych jít ještě dál, ale už začínalo svítat a všechno mě bolelo, že bych stejně o moc dál nedošel. Zašel jsem za jedno obchodní centrum, abych si našel místo na schování. Byl tam obchod s elektronikou, který měl za domem naskládaných několik velkých beden. Našel jsem jednu krabici od televize, do které jsem se vešel, a vlezl si do ní. Byla mi hrozná zima a ani ta krabice mi přiliš tepla neposkytla. Schoulil jsem se do klubíčka a pokoušel se usnout.
Další dna dny jsem strávil za tím obchodem v krabici a jenom se schovával. Měl jsem příliš velké bolesti, než abych šel někam jinam, tak jsem zůstal ve své krabici od televize. Slyšel jsem kolem nějaké lidi a náklaďáky, ale podařilo se mi zůstat schovaný a zticha, abych nepřitáhl jejich pozornost. Moc jsem toho nenaspal, protože jsem měl strach, že by mě někdo mohl objevit a ublížit mi. Kdykoliv sem ale usnul, probudil jsem se mokrý. Druhý den už bylo dno krabice celé nasáklé. Bylo odporné, ale nemohl jsem najít jinou krabici dost velkou, abych se do ní vešel.
Třetí den už jsem začínal mít velký hlad. Nejedl jsem nic od úterka, kdy jsem utekl, a teď byl pátek. Byl jsem skoro pořád hladový, ale nikdy předtím jsem nebyl tak hladový. Rozhodl jsem se, že si musím najít nějaké jídlo. Pomalu jsem se vyplazil z mé vlhké a ne moc teplé krabice. Bylo dost těžké jenom se postavit. Obě ruce mě pořád bolely, ale pravá byla na tom byla mnohem hůř, a kotník byl ještě horší. Jakmile jsem se postavil, pravá ruka rozbolela ještě víc. Bolestivě v rukávu bundy pulsovala. Naposledy, když jsem si vytáhl rukáv, abych se na ni podíval, byla celá oteklá a vypadala ošklivě, což mě vyděsilo tak, že jsem se na ni už asi den nepodíval. Zapnul jsem si napůl bundu a strčil si dovnitř ruku, což mi trochu pomohlo. Kulhal jsem uličkou za obchodním centrem a na hlavní ulici. Myslím, že bylo asi kolem poledne, ale neměl jsem hodinky, takže jsem neuvažoval, že bych šel do některé z pěstounských rodin, když byli všichni v práci nebo ve škole.
Šel jsem dál ulicí a zkoušel vymyslet, kde bych mohl najít něco k snědku. Žaludek na mě kručel, jak jsem se rozhlížel po nějakém zdroji jídla. Zauvažoval jsem, že bych se možná mohl podívat do kontejneru za nějakým obchodem, ale ty byly příliš velké a nevyšplhal bych se do nich s mýma rukama a nohou, takže jsem to zamítl. Nakonec jsem se zastavil před malým obchodem s potravinami, který byl na jednom rohu ulice. Věděl jsem, že je uvnitř jídlo, ale já jsem neměl žádné peníze, za které bych si ho koupil.
A tehdy mne napadlo, že bych mohl něco ukrást. Zamračil jsem se na to. Věděl jsem, že kradení je špatné. Nechtěl jsem to udělat, ale nevěděl jsem, co jiného si počít. Měl jsem vážně hlad a měl jsem strach, že onemocním, když se brzo nenajím. Podíval jsem se za roh obchodu do uličky. Kdybych se dostal dovnitř a vzal něco malého, mohl bych tudy utéct, pokračovat zadními uličkami a někde se schovat. Pohlédl jsem zpátky na vchod do obchodu. Zhluboka jsem se nadechl a povzdechl si. Neměl jsem na vybranou. Hladověl jsem. Musel jsem to udělat. Rozhodl jsem se. Půjdu dovnitř, vezmu jednu nebo dvě drobnosti, a bude to. Příště vymyslím nějaký způsob, jak si obstarat jídlo bez kradení, ale teď to musím udělat.
Znovu jsem se zhluboka nadechl a dokulhal jsem ke dveřím. Pomalu jsem zatlačením mou méně bolavou rukou otevřel dveře a vklouzl dovnitř. Okamžitě jsem zahlédl prodavače u pokladny. Díky bohu se zrovna bavil se zákazníkem a nevšiml si mě, jak vcházím. Rychle jsem odkulhal do zadní části obchodu, kde mě nemohl vidět. Belhal jsem obchodem a rozhodoval se, co vzít. Muselo to být něco malého, co jsem mohl ukrýt. Také to muselo být něco, co jsem mohl otevřít. Neměl jsem otvírák na konzervy, takže jsem nemohl vzít konzervu fazolí nebo něco takového. A konečně, muselo to být něco, co jsem nemusel vařit.
Tak jsem došel až k ovoci a zelenině. To bylo dobré. Mohl bych vzít jablko. Jablka jsou zdravá a ne příliš drahá. Pokud bych vzal levné věci, možná bych se nedostal do moc velkých potíží, pokud by mě chytil. Bez dalšího přemýšlení jsem se rychle natáhl a sebral nejbližší jablko, na které jsem dosáhl. Rychle jsem si ho strčil do kapsy u bundy. Nervózně jsem se rozhlédl kolem, jestli mě někdo neviděl. V obchodě nebylo moc zákazníků a žádný z nich nebyl v mém dohledu. Kulhal jsem do další uličky. Hledat jsem nějaké maso, protože jsem si uvědomoval, že to bude nejlepší zdroj energie. V jedné uličce jsem našel konzervovaného tuňáka a kuře. Myslel jsem, že budu mít s otevíráním konzervy problémy, ale našel jsem značku konzervovaných kuřat, která měla vršek, který mohl být otevřen bez otevíráku. Vzal jsem ten nejmenší, jaký jsem mohl najít uvažujíc opět, že by mě to dostalo do menších potíží, pokud mě chytí.
Rozhodl jsem se, že jsem už vzal dost. Nikdo mě neviděl, jak kradu jablko ani konzertu kuřete, ale kdybych vzal něco dalšího, určitě by mě chytili. Teď jsem musel vymyslet, jak se dostat z obchodu, aniž bych byl přistižen. Rozhodl jsem se, že nejlepší bude prostě odejít jako normálně. Směřoval jsem zpátky do přední části obchodu. Šel jsem skrz další uličku a najednou jsem se zastavil. Byl jsem v oddělení léků. Byly tu léky. Léky. Možná bych mohl vzít nějaký lék, který by mi pomohl cítit se lépe. Nevěděl jsem toho o lékách moc, ale pamatoval jsem si, jak jsem byl jednou nemocný. Moje pěstounka mi dala červenou tekutinu, která nechutnala moc dobře, ale pomohla mi cítít se lépe. Ale kterou bych měl vzít na moje bolavé ruce a nohu a všechny ty modřiny? Prohlédl jsem si několik krabiček s lahvičkami uvnitř. Našel jsem jednu, na které bylo napsáno Tylenol. Pamatoval jsem si reklamu, kterou jsem viděl. Myslím, že to mělo pomáhat proti bolestem a horečkám a já měl rozhodně velké bolesti. Natáhl jsem ruku a rychle uchopil krabičku s nápisem "Dětský tekutý Tylenol". Uvědomil jsem si, že to bude asi nejlepší, vzhledem k tomu, že jsem byl dítě.
Zrovna jsem si strkal balení do kapsy u budny k jablku, když se všechno pokazilo.
"Hej, kluku! Co to děláš?" zaslechl jsem hrubý mužský výkřik za sebou.
Vylekal jsem se, až jsem vyskočil do vzduchu. Otočil jsem se a uviděl prodavače, jak ke mně spěchá. Ach, můj Bože! Co teď budu dělat? Bez přemýšlení jsem se otočil a kulhal východu z obchodu. Vytáhl jsem lék z kapsy a upustil ji na zem.
"Promiňte," vykřikl jsem na chlapa za mnou, zatímco jsem se dál pokoušel uniknout, doufajíc, že to pomůže.
Šel jsem jak nejrychleji jsem mohl, ale prostě jsem nemohl jít dost rychle. Dostal jsem se z uličky do přední části obchodu, ale dál už jsem se nedostal.Znenadání byl ten chlap za mnou. Hrubě mě chytil za límec bundy a tvrdě mě přitáhl.
"Au!" vykřikl jsem bolestí.
"Kdo si myslíš, že jsi, kluku?" řekl naštvaně. "Už mám dost vás děcek, co mi kradou věci."
Zatáhl mě dozadu. Tím mě vyvedl z rovnovány a můj bolavý kotník se pode mnou podlomil. Spadl jsem na zem a brečel bolestí.
"Co to s tebou je?" zeptal se naštvaně. "Vstávej! Hrát zraněnýho ti nepomůže. Jdu zavolat policii."
"Omlouvám se," brečel jsem. Teď jsem nekontrolovatelně vzlykal. "Všechno to vrátím! Omlouvám se!"
Vyndal jsem jablko a konzervu s kuřetem a podal mu to.
"A kde je zbytek?" zeptal se pořád naštvaně. "Kde jsou bonbóny a brambůrky a limonáda? To přece vždycky kradete."
Jenom jsem zavrtěl hlavou. Brečel jsem tak, že jsem ani nemohl mluvit.
"Co to tu schováváš?" zeptal se.
Bez varování mi sáhl do budny. Hrubě mi chytil pravou ruku a vytáhl jí z bundy tak, že mi přitom tvrdě zkroutil ruku. Projela mnou vlna bolesti. Bolelo to hůř, než jakou jsem kdy dřív pocítil. Bylo to jako kombinace ohnivé exploze a blesku, která vyrazila z mé ruky rovnou do ramena. Poslední věc, co si pamatuji, bylo, že jsem křičel z plných plic. A pak všechno zčernalo.
Vzbudil jsem se o něco později, nevím, za jak dlouho. Byl jsem zmatený, protože jsem ležel v posteli s čistě bílými povlaky a prostěradly. Ani jsem si nepamatoval, kdy jsem se naposled vzbudil v takové posteli, pokud vůbec někdy. Viděl jsem trochu rozmazaně. Rozhléhl jsem se a přemýšlel, kde to jsem. Najednou jsem zachytil koutkem oka nějaký pohyb. Pak jsem uviděl paní, která se nade mne postavila. Byla dost mladá a měla na sobě oblek.
"Ahoj, mužíčku," řekla s úsměvem. "Jak se cítíš?"
Nic jsem neřekl. Byl jsem příliš vyděšený. Kdo to je? Byla policistka? Doktor? Byla tu, aby mi pomohla nebo aby mne odvedla zpátky k mým pěstounům?
"Jsem Shelly Morganová," řekla mi. Ukázala na identifikační kartu, připnutou na jejím obleku, aby to dokázala. "Jsem ze Sociálního zabezpečení dětí"
Ach. Byla sociální pracovnice. Žádný z nich mi zatím přiliš nepomohl. Tiše jsem zanaříkal, protože mě nejspíš brzo odvede zpátky k mé pěstounské rodině.
"Pro případ, že tě to zajímá, jsi v dětské nemocnici," řekla mi. "Byl jsi hrozně zraněný. Tvoje pravá ruka je zlomená, levé zápěstí bylo hrozně vymknuté a tvůj levý kotník byl také zlomený. Po celém těle máš modřiny. Můžeš mi říct, co se ti stalo?"
Jenom jsem se na ní podíval. Měl bych jí to říct? Nejspíš by mi nevěřila, kdybych jí to pověděl.
"Dobře. Co kdybychom trochu zpomalili a začali od začátku?" navrhla. "Jak se jmenuješ? Ani nevíme, kdo jsi."
Nad tím jsem zaváhal. Měl bych jí říct svoje jméno? Pokud neví, kdo jsem, jak by mně mohl poslat zpátky k pěstounům?
"No tak, chlapáku," slušně poprosila. "Já ti nechci neublížím. Proč mi prostě neřekneš, jak se jmenuješ?"
"T- Ta- Tadeáš," koktal jsem potichu. "Tadeáš Holmes."
"Dobře, Tadeáši," řekla. "Ráda tě poznávám. Vyhovuje ti Tadeáš, Tad nebo něco jiného?"
"Lidé mi někdy říkají Tad," odpověděl jsem.
"Dobře, Tad," řekla. "Tak, co se stalo? Upadl jsi nebo tě něco praštilo... nebo někdo?"
Jenom jsem sklonil pohled a přikývl.
"Někdo tě uhodil?" zeptala se.
Zase jsem přikývl.
"Kdo?"
"Jan to udělal," odpověděl jsem
"Kdo je Jan?"
Ona určitě neznala moje pěstounské rodiče. To vypadalo dobře.
"Je to můj pěstoun," řekl jsem
"A on tě praštil?" zeptala se.
Přikývl jsem. Náhle mi po tváři začala stékat slza. Paní strávila dalších patnách až dvacet minut různými otázkami. Pověděl jsem jí všechno, co se té noci v domě u pěstounů stalo. Byla překvapená, že se to stalo v úterý a já dostávám ošetření až v pátek. Pověděl jsem ji skrz slzy, že jsem byl příliš vystrašený a myslel si, že když bude hledat pomoc, jenom mě pošlou zpátky.
"Půjdu do vězení?" zeptal jsem se opatrně, když jsem vypověděl svůj příběh.
"Ne, drahoušku," řekla mi. "Nepůjdeš do vězení. Neudělal jsi nic špatného."
"Ale jo," řekl jsem. "Kradl jsem. To je špatné. Jsem zločinec."
Pak jsem začal brečet ještě víc, přemožen vinou z toho, co jsem udělal.
Tehdy udělala ta paní něco, co mě naprosto překvapilo. Vstala a přišla ke mně. Nahnula se dopředu, uchopila mě kolem ramen a objala mě. Bylo to vážně podivné. Co si pamatuji, naposledy jsem dostal objetí, když jsem byl u té milé staré dámy. Ta mne pořád objímala, ale už jsem nebyl objatý tak dlouho, že jsem zapomněl, jak úžasné to je.
"Neudělal jsi nic špatného, mužíčku," pověděla mi. "Jenom jsi zkoušel sehnat trochu jídla. Majitel obchodu říkal, že nikdy neviděl nikdo, aby zkoušel ukrást Dětský Tylenol, a proto tě nebude žalovat. Musel jsi mít vážně velké bolesti, když jsi kradl léky, co?"
"To jo," zakňoural jsem.
Několik minut mě pevně držela, dokud jsem se neuklidnil a nepřestal brečet.
"Dobře, chlapáku," řekla. "Potřebuju teď obstarat pár telefonátů, dobře? Půjdu teď ven a budu jenom tam na chodbě s mobilním telefonem. Kdybys cokoliv potřeboval, prostě na mě zavolej, ano?"
Znovu jsem přikývl. Natáhla ruku a jemně mi setřela slzy, než se postavila, aby odešla. Vyšla z místnosti a zavřela za sebou dveře. Potom jsem se začal rozhlížet. Moje postel byla nastavená tak, že jsem mírně seděl. Pak jsem si všiml, jak těžké mi ruce připadají. Obě byly v obvazech, které dosahovali skoro až k ramenům. Byly ohnuté v lokti a zafixované v pravém úhlu. Obvaz na levé ruce byl modrý a na pravé ruce zelený. Nejsem si jistý, z čeho byly vyrobené, ale nebyla to ta bílá hmota. Každá ruka odpočívala na polštáři na straně. Podíval jsem se dolu a uviděl, že i moje levá noha spočívá na polštáři. Také byla v obvazu ze stejného materiálu. Obvaz šel až pod koleno a byl modře a fialově pruhovaný jako lízátko. Vypadalo to celkem ohromně. Moje prsty koukaly z konce obvazu. Zamáhal jsem jimi a pomyslel si, že vypadají srandovně, jak tam tak trčí.
Divil jsem se, proč mě už nic nebolí. To bylo poprvé za mnoho dnů, co mě vůbec nic nebolelo. Až na moji nohu byla dolní půlka mého těla přikryta dekou a slabým nemocničním povlakem. Měl jsem na sobě nemocniční plášť. Divil jsem se, kde bylo moje oblečení. Nebyl jsem si jistý, ale ani to nevypadalo, že bych měl na sobě spodní prádlo. Uvažoval jsem, že bych zvednul přikrývku, abych to prověřil, ale opravdu jsem zrovna nechtěl hýbat s rukama, protože jim bylo dobře tam, kde teď byly. Rozhodl jsem se, že prostě položím hlavu na polštář a budu odpočívat. Za hlavou jsem měl opravdu jemný měkký polštář, na kterém by se dalo dobře spát.
Ležel jsem a už jsem skoro usínal, když se dveře otevřely. Ta paní vešla zpátky dovnitř, ale teď s ní byl nějaký pán. Měl na sobě bílý plášť. Představil se mi jako doktor. Pověděl mi všechno, co se mnou dělali, zatímco jsem byl v bezvědomí. Říkal, že mi v podstatě museli znovu zlomit pravou ruku, protože už se začala hojit křivě. Povídal, že chození s mou nohou bránilo, aby se kotník zahojil, takže se teprve teď začínal hojit. Říkal, že jsem "statečný mladý muž", když jsem tak dlouho vydržel s takovou bolestí. Opravdu jsem se při tom usmál, protože nemyslím, že mi kdy někdo nazval statečným.
O něco později, zatímco tu pořád byl doktor, přišel jiný muž. Byl velký a měl na sobě oblek. Povídal, že je detektiv z policejního oddělení. Vyndal zářivý odznak a ukázal mi ho. Myslím, že byl bezva. Chtěl vědět, co se mi stalo, tak jsem mu řekl všechno o mých posledních pár dnech, stejně jako jsem to řekl té paní předtím. Když jsem skončil, řekl, že to je dost na otevření případu - nevěděl jsem, co to je - a podání žaloby - to jsem si pamatoval z jednoho televizního seriálu - na mého pěstounského otce. Zeptal jsem se, jestli se k nim budu muset vrátit a on i ta paní mi odpověděli "v žádném případě".
Než odešel, pověděl mi ten policista, že jsem statečný a houževnatý - víte, nikdy mi nikdo neřekl, že jsem houževnatý. Říkal, že bych měl být policista, až vyrostu. To bylo moc milé. Pak mne nechal, abych se znovu podíval na odznak. Dokonce mi ho dal do prstů ruky, abych si ho mohl na chvíli podržet. Zeptal jsem se, jestli má zbraň a on odkryl svůj kabát a já uviděl velkou, obrovskou, černou zbraň v pouzdře na jeho opasku. Nenechal mi ji podržet, ale to je v pořádku, protože si pamatuju, jak nám ve škole říkali, že zbraně nejsou pro děti.
Také jsem se ho zeptal, jestli půjdu do vězení za krádež. Vím, že ta paní povídala, že nebudu mít problémy, ale chtěl jsem si být jistý. Byl jsem rád, když mi pověděl, že ne. Říkal, že jsem kradl jenom proto, že jsem byl hladový, a majitel obchodu nechce podat žalobu.
Policista i doktor mě pak nechali jenom s tou paní. Zkoušel jsem nezapomínat oslovovat ji Slečna Morganová. Byla ke mně opravdu milá a já jsem neznal moc lidí, kteří by ke mně byli milí, takže jsem si musel pamatovat její jméno. Povídala si se mnou, abych měl společnost. Poté, co jsem ji několikrát oslovil Slečna Morganová, řekla mi, abych ji oslovoval Shelly. To bylo vážně bezva. Jednu z mála věcí, které si pamatuju z bydlení s tou milou starou dámou bylo, jak mě učila, že bych měl dospělé oslovovat Pan, Paní nebo Slečna, protože je to slušné. Jediní dospělí, které jsem kdy nazval křestním jménem, byli moji pěstouni, ale to se asi nepočítá. Tak jsem ji začal oslovovat Slečna Shelly, o čemž si myslela, že je směšné, ale svým způsobem roztomilé. Povídala, že jsem velmi slušný mladý muž. To určitě byl jeden z nejlepších dnů v mém životě. Tři různé osoby mi řekli tři komplimenty v jediný den. To se mi nikdy dřív nestalo.
Zeptal jsem se jí, co se mnou teď udělají a jestli dneska budu spát v nemocnici. Řekla mi, že už zavolala nějakým nouzovým pěstounům a že už jsou na cestě, aby mne vyzvedli. Když to řekla, začal jsem znovu brečet.
"Co se děje, mužíčku?" zeptala se.
"Já nechci jít k dalším pěstounům," vzlykal jsem. "Vždycky na mě jsou zlí."
"To je mi líto, Tade," pověděla, "ale musíš."
"Nemůžete mě prostě nechat jít?" zeptal jsem se. "Seženu si práci, vydělám peníze, naučím se o sebe starat."
Jenom se usmála a pověděla, že to není nutné.
"Ti pěstouni, kterým jsem volala, jsou jiní," povídala. "Jsou velmi speciální. Schovávala jsem si je pro velmi speciální dítě a to budeš ty. Jsi opravdu velmi milý a oni se o tebe budou velmi dobře starat."
"Jste si jistá, že na mě nebudou oškliví?" opatrně jsem se zeptal.
"Ano, jsem si jistá. Jsou velmi milí." zopakovala.
"Nebudou mě bít?" zeptal jsem se.
"Slibuji, že tě nebudou bít," řekla. "Přísahám, že ne."
Slíbila to a přísahala, takže jsem usoudil, že říká pravdu. Možná tihle pěstouni budou lepší. Ale i tak jsem byl nejistý. Hodněkrát mi říkali, že pěstouni budou milí, dokud jsem se nepřesvědčil o opaku.
Čekali jsme ještě hodně dlouho. Přišla sestra, aby zjistila, jak se mám. Zkontrolovala pytlík s tekutinou, který byl připevněný k průhledné trubičce vedoucí pod můj nemocniční hábit. Zeptal jsem se, co to je, a ona mi řekla, že to je IV tekutina. Říkala, že mi dali malou trubičku do cévy na mé hrudi, aby mi dávali tekutiny a léky. Ani jsem si jí dřív nevšiml. Vůbec jsem ji necítil. Říkala, že normálně ji dávají do ruky, ale museli to přesunout jinam, když mám obě ruce v obvazech. Zeptala se, jestli jsem hladový, odpověděl jsem, že ne. Nevěděl jsem proč ne, když jsem pořád nic nejedl. Myslím, že jsem byl prostě nervózní.
Konečně se dveře do pokoje znovu otevřeli a vešli dva cizinci. Byl to muž a žena. Muž byl opravdu vysoký a velký. Nejspíš bych ani nedosáhl k jeho pasu, když bych se vedle něj postavil. Ta dáma byla mnohem menší, ale v porovnání se mnou pořád velká. Byla štíhlá, ale vypadala jako jedna z těch dam, které jsou v televizi při cvičení, jako kdyby hodně posilovala. Také byla velmi pěkná, stejně jako dámy v televizi.
Slečna Shelly je oba pozdravila, a pak přišli ke mně.
"Ty musíš být Tadeáš," oslovila mě ta dáma. "Já jsem Jana Bradshawová a to je můj manžel Petr. Přišli jsme se zeptat, jestli bys chtěl s námi nějaký čas žít."
Jenom jsem na ně nervózně zíral. Vypadali dost mile, ale už dřív jsem měl pěstouny, kteří vypadali mile, ale ukázalo se, že nejsou. Jediná věc, která byla u nich jiná, byla, že se mne zeptali, jestli bych "chtěl" s nimi žít. To bylo nové.
"Přesně, Tadeáši," řekl ten muž. "Moc rádi bychom tě měli. Chtěl bys s námi jít domů?"
To bylo rozhodně nové. Zeptal se mě doufajíc, jako by skutečně chtěli, abych s nimi šel.
"Hm. Dobře. Tak jo," řekl jsem tiše. Pořád jsem si nebyl jistý, jestli chci jít, ale znělo to, jako bych měl ranit jejich city, kdybych řekl ne, a to jsem určitě nechtěl.
"Dobře," pověděla ta dáma. "To jsme rádi."
S tím Shelly vstala a vyšla z místnosti. Trochu jsem se bál být o samotě se třemi cizími lidmi, ale za chvilku se vrátila zpátky. Přivedla s sebou toho doktora a další sestru. Sestra přišla ke mně a zkontrolovala mě. Řekla mi, že mi vyndá IV, ale abych se nebál, protože to nebude vůbec bolet.
Když to dělala, doktor mluvil s Bradshawými a všechno jim o mně pověděl. Řekl jim, kde všude jsem byl zraněn, a dal jim instrukce, jak se o mě musí starat. Také jim řekl, že jsem asi o dvacet až pětadvacet centimetrů menší než průměrný desetiletý chlapec, a že bych měl vážit asi o deset kilogramů víc než teď. Říkal, že mám vzepření průměrného šestiletého chlapce. Věděl jsem, že jsem malý, ale nemyslel jsem, že až tak malý. Říkal, že jsem malý hlavně v důsledku podvýživy. Nevěděl jsem, co to znamená, ale rozhodl jsem se neptat se, protože jsem nechtěl ty dospělé přerušovat.
Když byl doktor hotov, paní Bradshawová ke mně přišla s malou taškou, kterou s sebou měla. Řekla mi, že mi přinesla nějaké oblečení, protože jí Shelly informovala, že rozřezali všechno moje oblečení, když mě do nemocnice přivezli, a tak jsem neměl žádné oblečení, v kterém bych jel domů. Spolu se sestrou mi svlékla z hábitu a pomohla mi obléci se. Vlastně museli všechno udělat za mě, protože jsem s rukama opravdu nemohl hýbat. Bylo to trochu ponižující, protože mě všichni viděli nahého a já se nemohl zakrýt, ale opravdu jsem neměl moc na vybranou.
Když jsem byl oblečení v něčem, co vypadalo jako značková tepláková souprava, sestra odešla a vrátila se s malým kolečkovým křeslem. S paní Bradshawovou mi pomohly z postele do křesla. Sestra také přinesla dvě takové věcičky. Říkala, že to jsou smyčky, které mi pomohou držet moje ovázané ruce. S paní Bradshawovou mi je nasadily. Opravdu ubraly hodně váhy z mých ramen, což bylo bezva. Když to dělaly, slečna Shelly podepsala pro doktora nějaké papíry, aby mě nechali jít. Pak podepsal pan Bradshaw nějaké papíry pro slečnu Shelly, aby si mě mohli odvést k sobě domů.
Sestra a doktor mi řekli sbohem a hodně štěstí, a pak se pan Bradshaw postavil za mě a vytlačil mě z pokoje. Jeho žena a slečna Shelly šly vedle mne, když jsem jel nemocniční chodbou. Dostali jsme se k výtahu a sjeli na první podlaží. Pak jsme vyjeli ven z nemocnice, kde byla zastřešená příjezdová cesta. Všiml jsem si, že se venku začínalo stmívat. Den už pomalu končil.
Slečna Shelly a paní Bradshawová se mnou počkaly, zatímco šel pan Bradshaw pro jejich auto. O chvilku později přijel ve velkém, draze vypadajícím terénním autě. Na straně bylo napsáno "Lincoln", takže se tak asi jmenovalo. Mělo kaštanovou barvu a bylo tak čisté, že se celé lesklo. Nikde předtím jsem v takovém autu nebyl. A viděl jsem ho jenom párkrát.
Pan Bradshaw vystoupil, a poté co otevřel zadní dveře na své straně, přišel ke mně a sehnul se. Okamžitě jsem uhnul, protože jsem nebyl zvyklý, aby se ke mně někdo přibližovat tak blízko. Dal mi jednu ruku po nohy a druhou mě chytil kolem zad. Najednou mi bez jakéhokoliv náznaku námahy zvedl a já plul vzduchem schoulený v jeho náručí. Připadal jsem si opravdu vysoko, jako kdybych létal.
"Dobře, chlapáku," řekl. "Je čas jet domů."
Zatřásl jsem se strachem a nejistotou, když mě pokládal na zadní sedadlo svého auta. Sedadlo bylo vyrobené z jemného, bělavého hladkého materiálu. Myslím, že to byla kůže, ale nebyl jsem si jistý, protože jsem nikdy dřív kůži neviděl. Posadil mě dolu na sedadlo, a pak se přeze mě natáhl, aby mi zapnul pás. Připoutal mě na sedadle, a pak se natáhl dál do vozu a podal mi polštář. Položil mi ho do klína.
"Na to si můžeš položit ruce, chlapče," pověděl mi.
Jenom jsem přikývl. Ustoupil stranou a slečna Shelly zaujala jeho místo ve dveřích.
"Užijte si to ve svém novém domově, pane Tade," řekla.
Nikdy předtím mě nikdo neoslovil pane. Bylo to legrační.
"Uvidím Vás ještě?" zeptal jsem se nešťastně. Byla v podstatě můj jediný přítel na Zemi a já ji nechtěl ztratit.
"Samozřejmě, hlupáčku," řekla mi s úsměvem. "Ještě se hodně uvidíme. A opravdu brzy, dobře?"
"Dobře," odpověděl jsem neklidně.
Naklonila se ke mně a já zase ucouvl, když mě políbila na tvář. Nikdo mě nepolíbil už hodně dlouho. Vyděsilo mě, že byla tak blízko u mě, ale ten polibek byl milý.
Řekla mi sbohem a ustoupila od auta. Pan Bradshaw zavřel dveře a přesunul se k dveřím u řidiče. Mezitím jeho žena obešla auto na druhou stranu a otevřela zadní dveře. Vylezla ke mně dozadu a posadila se vedle mě.
"Máš tu pohodlí, zlatíčko?" zeptala se.
"Jo," odpověděl jsem.
Sáhla na zadní lavičku, která byla za sedadly, na kterých jsme seděli. Vyndala další polštář. Naklonila se ke mně a já si nemohl pomoci, abych znovu neuhnul, když byla přede mnou. Opřela ten polštář u mně proti dveřím.
Můžeš se na něj natáhnout a trochu si odpočinout, drahoušku," informovala mě.
Jenom jsem přikývl.
Znovu se ke mně naklonil a já znovu uhnul, když jsem dostal další polibek, tentokrát na druhou tvář. Vystoupila z auto a nastoupila si dopředu na sedadlo spolujezdce.
"Připravený, kluku?" zeptal se mi pan Bradshaw z místa řidiče.
"Asi ano," řekl jsem plaše.
Nastartoval auto a rozjel se. Zamával jsem, jak nejlépe jsem mohl, slečně Shelly, která tam pořád stála. Usmála se a také mi mávala. O pár minut později jsme už byli na dálnici a směřovali ven z města.
"Určitě si svůj nový domov oblíbíš, Tadeáši," řekla mi paní Bradshawová, když se na mě otočila z předního sedadla. "Máme velký dům se spoustu místnostmi."
"Kde to je?" zeptal jsem se.
"Něco málo přes hodinu odtud," řekla. "Bydlíme v McKinney."
Nebyl jsem si jistý, kde to je, ale už jsem o tom dřív slyšel. Bylo to pěkné předměstí daleko na sever od města.
"Tak, no, jak bych vám měl říkat?" zeptal jsem se ostýchavě.
"No, můžeš nám říkat Jana a Petr," pověděla. "Nebo mami a tati, pokud chceš. Nebo i maminko a tatínku. Tak nás oslovuje tvůj bratr, ale sestry nám říkají mami a tati."
"Sourozenci?" zeptal jsem se bázlivě.
Sourozenci pro mě obvykle znamenali jenom další trýznitele.
"No jo," řekla zvesela. "Máš staršího bratra jménem Vilík, je mu dvanáct. Pak máš dvě starší sestry, Andreu a Cecílii, kterým je patnáct a šestnáct. Byli opravdu nadšení, když slyšeli, že budou mít nového bratra.
Tím jsem si nebyl tak jistý. Nikdy jsem neměl pěstounského bratra, který by si mě nedobíral nebo mě nemlátil. Pamatuji si jednu sestru, která byla starší než já. Nenáviděla mě, protože nikdy nemohla mít doma pyžamový večírek, protože se styděla za moje počůrávání.
Když už jsem zmínil počůrávání, to byla další věc, ze které jsem měl strach. Slečně Shelly ani nikomu jinému jsem o tom zatím neřekl. Věděl jsem, že se ráno zase vzbudím mokrý. Tihle lidé teď vypadali opravdu mile, ale byl jsem si jistý, že se to do další ráno změní. Pak se vše nejspíš vrátí k výprasku a mlácení a nadávání. Vážně jsem se toho bál, ale věděl jsem, že s tím nemohu moc udělat. Už dlouho předtím jsem přijal život v utrpení kvůli mému pomočování.
"Drahoušku," přerušila paní Bradshawová tok mých myšlenek. "Proč se neopřeš a nezdřímneš si na chvilku. Vypadáš unaveně a chvíli potrvá, než se dostaneme."
Trochu jsem se zamračil a přikývl jsem. Byl jsem opravdu unavený, ale nechtěl jsem teď usnout. Opřel jsem se o polštář u dveří a přemýšlel o všech nejistotách, které na mě čekají. Bojoval jsem se spánkem, jak nejdéle jsem mohl, ale prohrál jsem tu bitvu dost rychle, stejně jako každou bitvu, a oddal se spánku.
Vzbudil jsem se trochu později, když jsem slyšel, jak někdo volá moje jméno.
"Tadeáši, drahoušku. Vzbuď se. Už jsme skoro doma."
Zvedl jsem hlavu z polštáře a uviděl paní Bradshawovou, jak se na mě ohlíží. Měla na tváři velký hřejivý usměv.
"Spal jsi dobře?" zeptala se.
Jenom jsem ospale přikývl. Popravdě bych radší spal dál. Byl jsem opravdu hodně unavený, protože jsem toho v posledních dnech moc nenaspal. Ale pak jsem na to zapomněl, když jsem ucítil známý hřejivý mokrý pocit. Musel jsem mít další nehodu, zatímco jsem spal. Moje nejhorší obavy se naplnily. Co s tím teď budu dělat? Všechno jsem pokazil. Tihle nový lidé na mě byli opravdu milí, ale věděl jsem se, že to všechno změní, když uvidí, že jsem se ve spánku pomočil. Skoro okamžitě jsem začal brečet. Byl jsem k smrti vyděšený, protože jsem věděl, že mě pravděpodobně za pár minut čeká mlácení, výprask nebo dokonce ječení a nadávání. Pak mě pravděpodobně už nebudou chtít. Hned, jak přijedeme k nim domů, zavolají nejspíš slečně Shelly a řeknou jí, aby mě poslala zpátky k mým starým pěstounským rodičům.
Příliš brzy sjelo auto ze silnice k velkému, obrovskému domu. Nikdy dřív jsem neviděl tak veliký dům. Měl dvě patra a vypadal jako kdyby měl tisíce oken. Musel mít snad stovky pokojů. Určitě to byl největší dům na světě. To bylo hodně zlé, že tu nejspíš nebudu žít, až zjistí, že se pomočuji.
Když oba vystoupili, začal jsem se třást a ještě víc brečet. Zkoušel jsem najít přezku na mém pásu. Možná, když se rozepnu, dokážu se dostat ven, aniž by mě zranily. Naneštěstí mi obvazy na rukou bránili, abych si dosáhl k pasu, kde přezka byla. Byl jsem chycený, dokud mě nepustí ven.
Dřív než jsem čekal, dveře vedle mě se otevřeli a pan Bradshaw byl vedle mě. Světla se rozsvítila a on okamžitě poznal, že brečím.
"Co se děje, Tadeáši?" zeptal se.
Věděl jsem, že lhaní by věci jenom zhoršilo, tak jsem nelhal.
"Měl jsem nehodu," vzlykal jsem.
"Aha," řekl tiše.
"Prosím, nebijte mě," škemral jsem žalostně.
"Cože?" zeptal se zmateně. "Proč bych to měl dělat? Je to jenom drobná nehoda. Pojď sem, synku."
Natáhl se dopředu. Po několikáté jsem ucouvl dál, když se ke mě sklonil a rozepnul mi přezku na pásu. Pomalu mě zvedl a já se schoulil v jeho rukou. Pevně mě obejmul na své hrudi a políbil mě na čelo.
"Nikdy bych ti neubližil, kloučku," řekl mi. "A zvlášť ne kvůli směšné malé nehodě."
Pak k nám přišla jeho žena. Postavila se vedle nás a hladila mě rukou po vlasech, aby mi ulevila. Drželi mě tak několik minut, dokud jsem se trochu nezklidnil.
"Tak pojď, chlapáku," řekl mi pan Bradshaw. "Půjdeme dovnitř a uložíme tě do postele, dobře."
Naposledy jsem popotáhl a přikývl. Otočili se a nesli mě k domu. Aniž bych o tom uvažoval, položil jsem si hlavu na rameno pana Bradshawa. Dnešní den byl velmi dlouhý a připadal mi jako emocionální horská dráha, takže jsem usnul dřív, než jsme vstoupili do domu.