Pavel Pech's Work
překlad, Travis E., A Second Chance
Poznámka k překladu dalších částí: Povídka původně pochází ze stránek pro ABDL. Hezký a dojemný příběh této povídky by si ale, dle mého názoru, dokázal najít vděčné publikum i mezi jinými čtenáři, a proto jsem některé tématické poznámky a popisy vypustil či zkrátil, abych nezainteresované čtenáře neobtěžoval nedůležitými detaily.
Probudil jsem se ihned ostražitý. Kde to jsem? Co se mi stalo? Otevřel jsem oči a rozhlédl se kolem. Byl jsem překvapený, když jsem uviděl, že mě obklopují svislé tyče. Rozhlédl jsem se kolem sebe a uviděl, že opravdu ležím v posteli, která ale má kolem sebe tyče. Podíval jsem se nahoru a nade mnou byla podivná síťovinová věc, která kryla horní část tyčí. Byl jsem v kleci? Matně jsem si vzpomínal na ty milé lidi, jak mě nesli minulou noc do jejich domu, ale nevzpomínal jsem si na nic potom.
Pak jsem obrátil pozornost k sobě. Zvedl jsem hlavu z polštáře a podíval se na sebe. Viděl jsem obvazy na svých rukou, které mi připomněli, co se včera stalo. Ruce spočítali na malých polštářkách po straně. Měl jsem na sobě čisté bílé, trochu velké tričko. Podíval jsem se níž a uviděl svou levou nohu v obvazu, koukající zpod deky a přehozu, kterými jsem byl přikrytý. Přehoz byl velmi měkký, v dětsky modré barvě. Deka byla vyrobená z vlny a měla na sobě opravdu dětské vzory.
Pak jsem pocítil opravdu divný pocit ze slabin a rozkroku. Sáhl jsem jednou rukou dolu a nadzvedl přikrývku. Překvapilo mě, když jsem uviděl, že mám na sobě podivně vypadající plastové spodní prádlo, pod kterým byl velmi silná vrsta látky, která obklopovala celý můj zadek a slabiny. Sáhl jsem dolu a pokusil se strčit ruku za pás plastových kalhot, ale okolo pasu byl těsný pásek, za který jsem mohl stěží strčit prsty. Zamračil jsem se, když jsem zjistil, že jsem uvnitř celý mokrý. Musel jsem se během noci zase pomočit, tak jako každou noc.
Byl jsem celý vyděšený a rozrušený jako pokaždé, když jsem se počůral. Proti mé vůli mi začaly stékat po tvářích slzy. Pořád jsem ještě tiše vzlykal, když jsem po pár minutách uslyšel otevírání dveří. Povídal jsem se skrz tyče postele přes místnost. Moje vidění bylo kvůli slzám rozmazané, ale viděl jsem něco, co vypadalo jako žena přicházejíci dveřmi. Šla přímo ke mně. Okamžitě se nahnula nad mou klec a podívala se na mě skrz síťovinu. Byla to paní Bradshawová.
"Ahoj, Tadeáši," řekla. "Co se děje, broučku?"
"Proč jsem v kleci?" zeptal jsem se žalostně. "Zlobil jsem?"
"Ach, drahoušku," řekla. "Nejsi v žádné kleci."
Přesunula se, aby mohla odendat síťovinu na vrchu klece - nebo v čem jsem to byl. Natáhla se ke mně a já jsem - zase - ucouvl, když mne vzala v podpaží a zvedla mne.
"To je dětská postýlka, drahoušku," informovala mě, když mne držela na prsou a objímala mě. "Jenom jsem zavřela vršek, protože jsem se obávali, že by ses mohl pokusit dostat ven a zranit se. Už to znovu neuděláme."
"Aha," zakňoural jsem. A pak jsem přiznal svůj prohřešek. "Počůral jsem postel. Omlouvám se."
"Ty jsi nepočural postel," pověděla mi. "Počural jsi jenom plenky. Uvědomili jsme si, že nejspíš budeš mít další nehodu, tak jsme tě dali do plenek. Promiň, jsou pro tebe trochu velké, ale žádné jiné teď nemáme. To jsou plenky tvého bratra."
"Mého bratra?" zeptal jsem se.
"No jo," odpověděla. "On je také nosí. Tak pojď. Vyměním ti je."
Otočila se a nesla mě přes místnost. Držel jsem se zavázanýma rukama kolem jejího krku, jak nejlépe jsem mohl. Šli jsme k přebalovacímu stolu na druhé straně místnosti. Položila mě na polstrovaný vršek pokrytý igelitem s obrázky plyšových medvídků, kostek, chrastítek a dalších hraček.
"Tak, jak se ti spalo, drahoušku?" zeptala se mě, když si klekla před stůl a začala si hrát s věcmi, které byli v šuplíku zásuvkách pod deskou stolu.
"Dobře," řekl jsem plaše.
Pak se postavila a položila na stůl vedle mne štos plenek. Vyndala malou věcičku z kapsy u kalhot - všiml jsem si, když to ke mně přiblížila, že to je klíč - a zamířila s ním k pasu mých plastových kalhot, kde byl malý zámek. Vsunula klíč a zámek se se cvaknutím otevřel.
"Proč jsou ty věci zamčené?" zeptal jsem se.
"No, plastové kalhoty na noc zamykáme, aby nesklouzly, když se během spánku překulíš," sdělila mi. Stáhla ze mne plastové kalhoty, odepnula spínací špendlíky na plenkách a odepnula troje plenky. Paní Bradshawová mne nadzvedla a vytáhla špinavé plenky, smotala je a strčila je do koše u nohy stolu. Vrátila se ke mně, vytáhla odněkud zpode stolu vlhkou utěrku a začala mne otírat.
"Dostanu výprask?" zeptal jsem se opatrně, zatímco mě otírala.
"Za co, zlatíčko?" zeptala se.
"Za počůrání postele." odpověděl jsem.
"Drahoušku, říkala jsem ti, nepočůral jsi postel." odvětila. "Počůral jsi plenky. A ne, nikdy bys za to od nás nedostal výprask. Byla to jenom nehoda. Nemohl sis pomoci." Jenom jsem přikývl.
"Tys dostával ve svém starém domově výprask, když jsi počůral postel?" zeptala se mne.
"Eh hm," odpověděl jsem. "Nebo mě prostě zbili. Dělali to tak ve všech pěstouských domovech."
"No, tady ne, zlatíčko," pověděla mi. Nahnula se ke mně a já zase uhnul, když mi políbila na čelo. Odtáhla se, ale zastavila se na půli cesty s obličejem asi čtvrt metru ode mne a prsty mi projela vlasy.
"Zlatíčko, proč vždycky uskočíš, když se k tobě někdo přiblíží nebo se tě dotkne?" zeptala se. Podíval jsem se stranou a zesmutněl. Najednou se mi chtělo zase brečet.
"Protože každý se ke mně vždycky přibližoval," popotahoval jsem, "jenom když mi chtěl praštit nebo ublížit."
"Ach, zlatíčko," řekla mi. "To se tady nestane. Už se to nikdy nestane. Rozumíš?"
Jenom jsem stroze přikývnul. Ještě jsem si nebyl stoprocentně jistý, že říká pravdu, ale vypadala dost upřímně.
Sáhla po bílé plechovce, posypala mě sladce vonícím práškem po celém podbříšku a pomalu mi jej vetřela do kůže. Pak rozložila vedle mne stoh čtyř plenek. Položila mne na ně a přehnula mi předek plenek mezi nohy. Zase je zajistila špendlíky a pak mi natáhla plastové kalhoty. Měla trochu potíže dostat je přes obvaz na mé noze, ale nakonec se to podařilo.
"A je to," řekla. "Ty kalhoty jsou trochu velké, ale myslím, že na pár dní vystačí."
"Ale proč musím mít další plenky, když jsem vzhůru?" zeptal jsem se zmateně.
"No, zaprvé pro tebe bude těžké dojít si na záchod s těmi obvazy na rukou a na noze, drahoušku," vysvětlila mi, "protože si nemůžeš stáhnout kalhoty ani se utřít. Za další budeš nejspíš dneska hodně spát, což znamená, že budeš mít nejspíš další nehody."
"Proč budu hodně spát?" zeptal jsem se.
"Máš bolesti?" optala se ona.
"Hm, mám," řekl jsem smutně. Měl jsem dost velké bolesti, co jsem se vzbudil.
"Dobře, po té medicíně, kterou nám doktor předepsal, by si měl být ospalý," řekla mi. "Navíc tu nemáme žádné chlapecké spodní prádlo, takže můžeš nosit jedině plenky. Nevadí ti to, že ne?"
"Asi ne," řekl jsem. Plenky rozhodně nebyly nepohodlné.
"A teď, co bys říkal na snídani?" zeptala se. "Máš hlad?"
Vehementně jsem přikyvoval. Měl jsem hrozný hlad. Už několik dní jsem nic nejedl.
Sehnula se, dala mi ruce do podpaží a zvedla mě ze stolu. Posunula si můj vycpaný zadeček na levý bok a já ji obejmul kolem ramen.
"Chceš nejdřív medicínu nebo chceš jíst?" zeptala se, když mě vynášela z místnosti.
"Jsem vážně hladový," řekl jsem.
Uvědomil jsem si, že bolest můžu ještě chvilku ignorovat, ale hlasité kručení žaludku ne.
"Dobře," řekla.
Nesla mě chodbou, a pak jsme sešli po širokém zahnutém schodišti. Nesla mě skrz obrovské místnosti. Rozhlížel jsem se kolem s úctou k těm místnostem. Bylo až s podivem, jak čisté a zářivé všechno vypadalo.
Konečně jsme byli ve veliké kuchyni. Obklopovaly ji velké dlouhé pulty a nerezové spotřebiče. Desky pultů byly vyrobeny z nějakého zelenočerného kamene. Byla to největší kuchyně, jakou jsem kdy viděl. Dlouhý pult odděloval kuchyni od velkého stolu. Odnesla mě ke stolu. Čekal jsem, že mě posadí na židli u stolu, ale místo toho mě usadila do vysoké židle pro děti. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale opravdu tu byla u stolu dětská vysoká židle. Držela mě jednou rukou, zatímco druhou odklopila pultík u židle. Židle byla poměrně velká, určitě ji nemohlo používat žádné batole. Paní Bradshawová mi pomohla dostat ruce do popruhů pro ramena, které byly spojené s popruhem kolem pasu. Zaklapla pásek a pak k němu přitáhla popruhy přes ramene, takže mne těsně držely, ale ne nepohodlně.
"Zvedni na chvilku ruce, broučku," řekla mi.
Udělal jsem, jak chtěla, a ona vrátila pultík do původní polohy a dvěma klapnutími jej zajistila.
"Co bys říkal na ovesnou kaši?" nahrala paní Bradshawová.
"Dobře," souhlasil jsem. Ani mě příliš nezajímalo, co to bude, pokud to bude k jídlu.
Odešla do kuchyně a postavila konvici s vodou na hořák. Když vyndala ze skříňky plechovku s ovesnými vločkami, šla k ledničce. Vrátila se za chvíli zpátky s miskou a lžící.
"Dáme si nejdřív nějaké ovoce, než se uvaří voda," řekla.
Postavila misku přede mě, pak si přisunula od stolu židli blíž. Sedla si proti mě a promíchala v misce ovoce. Všiml jsem si, že to je směs různých plodů. Byli tam jahody, banány, hrozny a nějaké ovoce, které jsem nepoznával. Vzala na lžící malý kus ovoce a nabídla mi jej.
"Nejsem dítě," řekl jsem. "Umím jíst sám."
"Dobře," řekla. "Tady. Zkus to."
Vrátila kousek ovoce zpátky do misky a podala mi lžíci. Vzal jsem ji do prstů pravé ruky a pohnul s ní k misce. S tak silným obvazem po celé mé ruce bylo dost těžké jenom držet lžíci. Podařilo se mi sebrat se lžící kousek oranžového ovoce. Pak jsem musel vymyslet, jak dostat lžíci do pusy. S loktem trvale ohnutým v devadesáti stupních jsem neměl moc volnosti v hýbání. Zkoušel jsem pohnout společně rukou i hlavou, aby se uprostřed potkaly, ale místo toho mi spadl ten kousek na pultík. Zamračil jsem se na ten nepořádek. Ovoce se rozprsklo po celém pultíku. Najednou se mi zase chtělo brečet, protože kvůli takovému nepořádku se určitě dostanu do potíží a potíže znamenají mlácení.
"Omlouvám se," vyrazil jsem hned ze sebe.
"To je v pořádku, broučku,"řekla. "Vidíš? Neumíš se moc dobře najíst sám, tak co kdybych ti pomohla?"
"Dobře," odpověděl jsem.
Vzala si ode mě lžíci a začala mě krmit ovocem.
"Budu z mít z toho rozbryndání potíže?" zeptal jsem se v obavách.
"Ne, broučku. Jistěže ne," řekla. "Nemohl jsi za to."
Ulehčeně jsem si oddechl.
"Broučku, byl jsi hodně bit u svých starým pěstounů?" zeptala se mě.
Dolní ret se mi začal chvěj. Sklouzl jsem pohledem dolu, když mi začali téct slzy.
"Eh hm," vzlyknul jsem.
"Už se toho nemusíš bát, dobře?" pověděla mi. "My tady nebijeme. Dáváme výprask, ale nic jiného, a žádné z našich dětí už dlouho výprask nedostalo."
Přikývnul jsem. Doufal jsem, že říká pravdu. Seděl jsem tam, zatímco mě dál krmila ovocem.
"Co je ta oranžová věc?" zeptal jsem se, když mi nabídla další kousek.
"To je ananasový meloun," řekla mi. "Ty jsi ho ještě neměl?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Je dobrý," řekl jsem s plnou pusou.
"Výborně," odpověděla s úsměvem. "To jsem ráda."
Když skončila s ovocem, vrátila se do kuchyně. Začala pro mě připravovat kaši.
"Čí to je vlastně židle?" zeptal jsem se, zatímco míchala cereálie.
"Ta je tvého bratra," řekla. "Nevšiml sis, že je na opěrátku napsáno Vilík?"
"Ne, nevšiml," řekl jsem. "On ji používá?"
"No jo," řekla.
"Myslel jsem, že mu je dvanáct," divil jsem se.
"To je," řekla. "Ale používá ji."
Zamračil jsem se při pomyšlení, jak je divně, že dvanáctiletý kluk jí z vysoké židle. Chtěl jsem se zeptat proč, ale zrovna mi přinesla jídlo a to bylo mnohem důležitější. Už přidala mléko a cukr a promýchala to. Nabrala plnou lžíci a pofoukala ji, aby schladla. Pak mi ji přisunula k ústům.
"Řekni si, jestli chceš víc cukru," řekla.
"Je to dobré," řekl jsem s plnou pusou.
Tak mě dál krmila. Bylo to vážně dobré.
"Tak, Tadeáši," řekla. "Můžeme ti říkat nějak jinak? Slyšela jsem Shelly, že tě oslovovala Tad. Vyhovuje ti to?"
"Asi jo," řekl jsem.
"Dobře, jak ti říkali ve starších pěstounských domovech?" zeptala jsem.
Zesmutněl jsem.
"Obvykle hlupák, skrček, bastard, zkurvysyn," řekl jsem.
Zalapala po dechu, když to slyšela.
"Nikdo mě vlastně neoslovil mým jménem," řekl jsem.
"To je mi líto, broučku," řekla a natáhla ruku, aby mě pohladila na tváři. "Byli na tebe vážně oškliví."
Popotáhl jsem a přikývl, pokoušejíc se znovu nebrečet.
"Jak by se ti líbilo, kdybychom ti říkali Tad?" zeptala se.
"Dobře," odpověděl jsem.
"Víš co? Co takhle Tadík?" zeptala se. "Líbí se mi to, je to roztomilejší."
"Dobře," řekl jsem znovu. Cokoliv bylo lepší než hlupák.
Pak jsem dojedl, co bylo v misce.
"Pořád mám hlad," řekl jsem, když se začala zvedat.
"Vážně?" zeptala se. "Dobře, máš rád míchaná vajíčka?"
"Eh hm," odpověděl jsem.
"Dobře," řekla. "Přinesu je."
Vzala prázdnou misku do kuchyně a položila ji do umyvadla. Šla k ledničce, a pak se vrátila ke sporáku. Za chvilku jsem viděl a slyšel, jak rozklepávala vejce na pánec. Také dala chléb do toustovače.
"Kde jsou všichni?" zeptal jsem se, zatímco vařila.
"Vilík dneska dopoledne hraje," řekla. "Hraje žákovský fotbal. Tak se na něj šli všichni podívat. Mohl jsi jít také, ale rozhodli jsme se, že je pro tebe nejlepší, když se pořádně vyspíš a odpočineš si. Měli by být zpátky brzy odpoledne, a pak poznáš svého bratra a sestry."
"Myslíš, že mě budou mít rádi?" zeptal jsem se opatrně.
"Samozřejmě, že ano, hlupáčku" řekla. "Budou tě zbožňovat."
"To doufám," odpověděl jsem.
"Budou, Tadíku," ujistila mě.
Pak ke mně přišla s talířem. Rozřízla dva plátky toustů na trojúhelníky a pomazala je jahodovou marmeládou. Všiml jsem si, že talíř byl umělohmotný, s dětskými obrázky, a byl rozdělen na tři části. Byl to talíř pro batolata. Ani jsem si do té doby nevšiml, že mě také krmila malou dětskou lžící. Ještě se ujistila, že jsou vajíčka dobře rozmíchana, a pak už mi nesla plnou lžíci.
"Hm, výborné," řekl jsem, zatímco jsem přežvykoval.
"Chutná ti to? Dala jsem do toho trochu sýra a šunky," řekla.
Krmila mě vajíčky tak rychle, jak jen stačila nabírat. Jenom občas přestala, aby mi dala ukousnout namazaného toustu. Když skončila, už jsem byl plný. Sebrala talíře a podívala se na mě.
"Máš už dost?"
"Eh hm," odpověděl jsem. "Děkuju, maminko."
"Ach. Tak jsi se rozhodl, říkat mi maminko?" zeptala se.
"Je to v pořádku?" zeptal jsem se plaše.
"Samozřejmě, že je, broučku," řekla, když se sklonila, aby mě políbila na čelo. "Jsem ráda, že pro tebe budu maminka."
"Dobře," odpověděl jsem s širokým úsměvem.
"To je poprvé, co ses doopravdy usmál!" řekla také s úsměvem. "Máš opravdu nádherný úsměv."
Začervenal jsem se, ale dál jsem se smál.
Šla do se do kuchyně, aby dala talíře do dřezu. Když se vrátila, už jsem se neusmíval, ale mračil jsem se a skoro brečel.
"Co se děje, broučku?" zeptala se.
"Bolí to," zafňukal jsem.
"Ach," řekla. "Myslím, že už by sis měl vzít svůj lék. Tak pojď. Maminka ti pomůže."
Přišla ke mně, odsunula pultík vysoké židle, odepnula pásek i popruhy a zvedla mne. Posunula si mě zase na bok a nesla mne do kuchyně. Otevřela ledničku a něco z ní vyndala. Byl jsem ale v pozici, že jsem neviděl, co to bylo. Nesla mě z kuchyně do další místnosti, která vypadala jako "doupě", taková rodinná místnost. Byla tu veliká televize s útulnými sedačkami a pohovkami. Vzala mě na gauč a posadila se se mnou. Seděla na rohu a otočila mě tak, že mne chovala s hlavou spočívající na opěrátku gauče. Dala mi polštář pod levou nohu, aby ji zvedla. Pak mi dala před tvář dětskou láhev.
"K čemu to je?" zeptal jsem se ohromeně.
"Když nemůžeš sám jíst, očividně také nemůžeš sám pít," řekla. "Takže to znamená, že ti budeme muset dávat pít, a nejjednodušší způsob je pomocí lahve."
Trochu jsem se na ní zamračil.
"No tak," řekla. "Otevři pusinku, broučku. Je v tom tvůj lék. Budeš se pak cítil lépe."
Nebyl jsem si jistý, že chci pít z dětské lahve, ale chtěl jsem medicínu, aby ta bolest zmizela. Otevřel jsem pusu a nechal jí strčit mi dudlík lahve mezi rty. Byl v tom ovocný mix Kool-Aid, což byla moje nejoblíbenější limonáda. Necítil jsem v tom žádnou medicínu, takže jsem prostě musel věřit, že tam je.
Za pár minut už jsem soudil, že pít z lahve není tak špatné. Mohl jsem jen tak ležet v náruší té paní - o které už jsem začínal uvažovat jako o mamince - sát z lahve a nedělat nic jiného. Trvalo mi asi deset minut vypít celou lahev, pak ji položila na stolek vedle pohovky.
"Bylo to dobré?" zeptala se.
"Ano, děkuju," odpověděl jsem.
"Jsi tak slušný," řekla.
Jenom jsem se na ni usmál.
"Nikdy předtím jsem z lahve nepil," řekl jsem. "Byla to celkem legrace."
"Ale ano, pil," řekla. "Měl jsi lahev s lékem včera večer, když jsme tě myli houbou. Pěkně tvrdě jsi spal, takže si to určitě nepamatuješ."
"Vypadáš unaveně," konstatovala. "Proč si trochu nezdřímneš?"
"Dobře," odpověděl jsem ospale.
Měla o tom léku pravdu, protože mne to určitě uspávalo. Opřel jsem se o její ruku a zavřel oči. Bylo pěkné usínat v objetí tak milé paní. Dala mi polibek na čelo a začala mi prsty probírat vlasy, zatímco jsem pomalu usínal.
Vzbudil jsem se o chvíli později a zjistil jsem, že jsem pořád na gauči s hlavou v maminčině klíně. Natáhla se pro lahev mléka a podržela mi ji, abych mohl pít, a pak jsem zase usnul.
Když jsem se znovu probral, uslyšel jsem několik hlasů. Otevřel jsem oči a rozhlédl se kolem. Ležel jsem pořád na gauči s hlavou v maminčině klíně.
"Probouzí se," uslyšel jsem neznámý ženský hlas.
Pohlédl jsem směrem k hlasu a uviděl nějaké dívky sedět na pohovce naproti. Začal jsem si sedat.
"Nech mě, ať ti pomůžu, Tadíku," řekla maminka.
Posadila mě a pak mě zvedla a posadila si mě do klína. Rozhlédl jsem se z nového místa a uviděl chlapce sedět ve dvoukřesle. Pan Bradshaw seděl na druhém konci pohovky, kde jsem byl já s maminkou.
"Tadeáši, tohle je tvůj nový bratr a tvoje sestry," řekla maminka. "To je Cecílie, Andrea a to je Vilík."
Ukázala postupně na každé dítě. Cecílie vypadala vysoká, i když seděla, a štíhlá. Měla na sobě nějaké sportovní oblečení, takové těsné běžecké. Bylo světle modré s proužky na stranách. Měla dlouhé hnědé vlasy a byla velmi krásná. Andrea byla značně menší a zavalitější. Byla velká, ale neřekl bych tlustá. Měla na sobě těsné vybledlé džíny a těsné tričko. Měla stejně zbarvené vlasy jako její sestra, ale kratší. Také byla krásná, ale myslím, že Cecílie byla trochu hezčí. Vilík měl tmavší hnědé vlasy a byl rozhodně větší než já, i když byl pěkně štíhlý. Myslím, že vypadal hodně jako Cecílie, i když byl menší, mladší a hlavně byl kluk. Měl na sobě špinový fotbalový dres se všemi chrániči pod ním. Vypadal zpoceně a špinavě. Museli zrovna přijít domů.
"Lidi, tohle je Tadík," dokončila maminka představování.
"Můžeš mi říkat Cil," řekla Cecílie.
"A já jsem Andy," informovala mě její sestra.
"Já jsem prostě Vilík," dodal se smíchem Vilík.
"Můžu ho podržet?" poprosila se Cil, když se zvedla a zamířila k nám.
"Můžu tě tvoje sestra podržet?" zeptala se maminka.
Podíval jsem se na maminku a pak nejistě na Cil. Byl jsem rozhodně trochu nervózní. Pokrčil jsem rameny a pak přikývl, aniž bych něco řekl. Cil se natáhla a opatrně mě zvedla. Dala si mě na bok a podívala se na mě. Myslím, že byla asi 180 centimetrů vysoká, takže jsem byl dost vysoko nad zemí.
"Jsi tak roztomilý," řekla, na což jsem se začervenal. Pak mě dlouze objala a políbila mě na tvář.
"Chci ho také podržet," ozvala se Andy, která teď stála vedle nás.
"Tady," řekla Cil, když mě předávala své sestře, aniž by se mě zeptala, jestli chci. Andy mě objala stejně tak opatrně a mile. Byla asi o patnáct centimetrů kratší než její sestra.
"Je roztomilý," řekla. "Ale chudinka malá je celý pomlácený. Ten monokl je fuj. Bolí to?"
"Jenom trochu," písknul jsem tiše.
"Takový statečný malý kluk," řekla Andy. Také mě dlouze obejmula a políbila.
"Já ho chci taky obejmout," kňoural Vilík.
"Pojďme za tvým bratrem," řekla Andy.
Donesla mě k dvoukřeslu a spustila mě dolu.
"Posaď ho na pohovku, zlato," řekla maminka. "Nenech ho stát."
"Dobře, mami," odvětila Andy.
Přesně to udělala a opatrně mě dosadila do dvoukřesla. Vilík se okamžitě přisunul a objal mě. Trochu smrděl a umělohmotné ramenní vycpávky byli nepohodlné, ale i tak bylo od něj milé, že mě obejmul.
"Tvoje obvazy jsou bezvadný," řekl mi.
"Díky," začervenal jsem se.
"To bude bezva mít brášku!" řekl vzrušeně.
"Tak, už se rozhodl?" zeptala se Cil.
Divil jsem se, o čem to mluví.
"Ne. Ještě jsme to neprobírali," řekla maminka. "Celé ráno spal a stejně jsem čekala, abychom to udělali s otcem."
O čem se to bavili?
"Proč nevezmete, holky, Vilíka nahoru a nepřevléknete ho," navrhl pan Bradshaw. "A my to prodiskutujeme."
"Dobře," odpověděla Cil. "Tak pojď, prcku. Myslím, že potřebuješ koupel, jsi celý zpocený a špinavý."
Vilík, který měl pořád ruku kolem mne, mě lehce poplácal po hrudi, zatímco vstával. Jeho sestry ho pak vzaly každá za jednu ruku a vyvedly ho z místnosti. Pomyslel jsem si, že to vypadá podivně, ale moc jsem o tom nepřemýšlel.
Když zmizeli, maminka ke mně přišla a zvedla mě. Odnesla mě zpět na gauč a posadila se se mnou. Nasměrovala mě tak, že jsme k ní seděl bokem, aby mi mohla dát zase polštář pod levou nohu, a tím ji zvednout.
"Máš bolesti, broučku?" zeptala se.
"To je dobrý," odvětil jsem.
Trochu to bolelo, ale nebylo to tak zlé.
"Tadeáši," začal pan Bradshaw. "To, co s tebou chceme probrat, je taková nabídka, kterou pro tebe máme."
Jaká nabídka by to mohla být? divil jsem se.
"Víme, že jsi prošel mnohým na malého desetiletého chlapce," pokračoval. "Nevíme ani o všem, čím jsi prošel. Snad, až nám začneš víc věřit, nebude ti vadit nám všechno vypovědět, i ty nejhorší věci, co se ti přihodily. Protože si myslíme, že jsi ze svého dětství příliš neměl, chtěli bychom ti tedy umožnit, zopakovat si ho."
"Cože?" zeptal jsem se zmateně. O čem to mluví? Byl jsem přece zrovna uprostřed dětství. Většina z toho zatím byla dost špatná, ale jak bych si to mohl zopakovat?
"Víš, broučku," řekla maminka. "Tvůj bratr, Vilík, je adoptovaný."
"Vážně?" zeptal jsem se. Nikdy bych to nehádal, protože byl tak podobný své sestře.
"Ano," řekla. "Přišel k nám, když mu bylo pět."
"A prošel hodně špatnými věcmi, než sem přišel," řekl její manžel. "Pravděpodobně některé podobné tomu, čím jsi prošel ty. Takže, abychom mu pomohli přenést se přes to a zapomenout, nechali jsme ho zopakovat si své dětství. Zvláště si zopakoval ranné dětství, když byl ještě batole."
Zamračil jsem se zmatením. Pořád jsem nechápal, o čem to mluví.
"Nechali jsme ho stát se úplným miminkem," pokračoval. "Včetně plenek, dětského oblečení, jedění z vysoké židle, pití z lahve, koupání, spaní v dětské postýlce, a všechno ostatní, co miminka dělají.
"A fungovalo to," řekla maminka. "Přizpůsobil se velmi dobře k životu v normálním domovu, a ani bys neřekl, čím vším špatným prošel. Užíval si to tolik, že se rozhodl, že chce zůstat naším děťátkem navždy, a nám to tak vyhovuje.
"Takže to, co ti chceme nabídnout," řekl pan Bradshaw, "je příležitost, být se znovu miminkem."
"Co je to příležitost?" zeptal jsem se. Bylo to těžké slovo a já nevěděl, co znamená.
"To znamená další možnost," he said. “Druhou šanci prožít své ranné dětství."
"Chtěl bys to udělat, broučku?" zeptala se maminka.
"Nevím," pokrčil jsem rameny. "Co bych musel dělat?"
"Nic," řekl pan Bradshaw. "To my bychom všechno dělali. To je součást toho, když jsi batolátko."
"Musel bych pořád nosit plenky?" zeptal jsem se.
"Ano, ale ty už stejně nosíš," odvětila maminka. "A nejsou zase tak špatné, že?
"Asi ne," odpověděl jsem. "Takže Vilík se pořád chová jako miminko?"
"Vlastně je to spíš o tom, že se k němu chováme jako k miminku," řekla. "Pořád dělá hodně klukovských věcí. Hraje videohry, sportuje, chodí navštěvovat kamarády. I ty bys to pořád mohl dělat."
"A co škola?" zeptal jsem se.
"Vilík nosí normální chlapecké oblečení," řekl pan Bradshaw. "Ale pořád nosí plenky, protože už nemá kontrolu nad svým vylučováním, a navíc mu připomínají, že pořád bude naše děťátko."
"Musel bych je nosit také do školy?" zeptal jsem se.
"No jo," řekla maminka. "Ale Vilíkovi to nevadí. Mění mu je na ošetřovně a nosí jednorázové, které lidí jenom těžko něco postřehnou."
"Tak, co myslíš, chlapáku?" zeptal se mě pan Bradshaw.
"Co když se rozhodnu a pak změním názor?" zeptal jsem se.
"Když se rozhodneš, že chceš být děťátkem, a pak změníš názor, tak se z tebe zase stane velký kluk," řekl mi. "A když se rozhodneš být velký kluk, a pak museš chtít miminko, tak se jím staneš. Je to jenom tvoje volba. Nebudeme tě do ničeho nutit."
"Až na to, že budeš muset na noc nosit plenky," dodala maminka. "Alespoň než začneš mít suché noci."
"To je v pořádku," odpověděl jsem. "Je to lepší než se budit ve studeném a mokrém."
"Takže, co chceš být?" zeptal se pan Bradshaw.
"Já nevím," odpověděl jsem.
"Vsadím se, že tě to bude ohromně bavit být děťátkem." pověděla mi maminka. "Tvého bratra to určitě bavilo."
Znělo to, jako by chtěla, abych alespoň zkusil být miminkem. Chvilku jsem o tom přemýšlel. Nebyl jsem si jistý, že chci nosit pořád plenky, ale mohl bych to zkusit. Možná to nebude tak špatné.
"No... myslím, že bych to mohl na chvíli zkusit," řekl jsem opatrně.
"Hodný chlapec!" řekla maminka. "Určitě si to užiješ."
"Ale než začneme," přerušil ji manžel, "pojďme si probrat pravidla."
"Pravidla?" zeptal jsem se skepticky.
"Ano," řekl. "Je tu několik pravidel, ale není to nic hrozného."
"Dobře," řekl jsem trochu s obavami. Pravidla může být někdy těžké dodržovat a mě obvykle mlátili, když jsem je porušil.
"Zaprvé, jak jsme říkali," začal, "budeš nosit plenky dvacet čtyři hodin denně, nepřetržitě, bez ohledu na to, kam půjdeme nebo co budeme dělat. Zadruhé, žádné měnění vlastních plenek. Někdo to pro tebe udělá. A nikdy si nesmíš sundat z žádného důvodu svoje plenky. Za třetí, jakýkoliv dospělý tě může přebalit. To zahrnuje tvoje sestry a kohokoliv jiného, koho uznáme za způsobilého tě přebalovat. Také se nesmíš sám koupat a doma ani sám krmit. Někdo to pro tebe udělá. Musíš nosit, do čeho tě oblečeme a jíst, čím tě nakrmíme."
"Musím jíst miminkovské jídlo?" zeptal jsem se. Znělo to vážně divně.
"Ne, broučku," řekla maminka. "Budeš jíst normální jídlo. Jenom nás musíš nechat, abychom tě nakrmili, ale stejně teď nemůžeš sám jíst."
"Co se stane, když na ty pravidla zapomenu?" zeptal jsem se.
"Všechno ti několikrát připomeneme," řekla maminka, "a pak uděláme přestávku nebo něco takového. Nikdy tě neuhodíme s vyjímkou výprasku na tvůj zadeček, a nikdy nedáváme takový výprask, že by to zanechalo modřiny nebo něco takového. Neočekáváme od tebe, že budeš dokonalý. Každý někdy udělá chybu."
Hádám, že to neznělo tak špatně. Takový výprask byl o hodně lepší než mlácení.
"Máš na nás nějaké otázky?" zeptal se pan Bradshaw.
Jedna otázka mi najednou přišla na mysl.
"Proč jste na mě všichni tak hodní?" zeptal jsem se.
"Protože tě máme rádi, broučku," řekla maminka a objala mě.
"Máte mě rádi?" zeptal jsem se. "Vždyť jste mě teprve poznali."
"A?" řekl pan Bradshaw. "Zamilovali jsme si tě ve chvíli, kdy jsme tě uviděli ležet v nemocnici na posteli."
"Vážně?" zeptal jsem se.
"Přesně tak," řekla maminka.
Páni. Nikdo mi neřekl, že by mě měl rád už hodně dlouho. Myslím, že poslední osoba, která mi to řekla, byla ta milá stará dáma, u které jsem bydlel. Ona mi to říkala skoro pořád, ale od té doby nikdo jiný.
"Takže, jsi připravený začít?" zeptal se mě pan Bradshaw.
Chvilku jsem o tom uvažoval. Nemohl jsem přijít na jediný důvod, proč to alespoň chvilku nezkusit. Vypadali, že opravdu chtěli, abych byl jejich děťátkem. Rozhodl jsem se, že do toho půjdu. Možná se mi to nebude líbit, ale třeba to budu zbožňovat.
"Ano, jsem připravený, tatínku," řekl jsem.
"Takže mi budeš teď také říkat tatínku?" zeptal se.
"Eh hm," odpověděl jsem s úsměvem.
"Dobře," odvětil vesele. "Jsem rád."
Natáhl se a zvedl mě z maminčina klína. Poprvé jsem neucukl, když mě zvedl. Objal mě svýma velkýma rukama a pevně mě držel na hrudi. Najednou jsem se cítil tak bezpečně v těch rukou. Z nějakého důvodu jsem věděl, že by nedovolil, aby se mi něco stalo, dokud tady bude.
"No tak, vy dva," řekla maminka, když vstávala. "Pojďme naše nové děťátko přebalit z těm mokrým plenek."
Teď teprve jsem si všimnul, jak jsou vlhké. Musel jsem mít několik nehod, když jsem spal.
Tatínek vstal z pohovky pořád mě držíc. Posunul si mě na bok, držíc mě výš nad zemí, než kdokoliv jiný. Nesl mě přes dům a nahoru do schodů.
"Ještě jedno pravidlo, Tadíku," řekl mi tatínek. "Nesmíš nějakou dobu sám stát nebo chodit. Doktor říkal, abys tu zlomenou nohu nezatěžoval, a protože nemůžeš mít kvůli těm obvazům na rukách berle, budeme tě nějakou dobu všude nosit.
"Jak dlouho?" zeptal jsem se.
"Nejspíš několik týdnů," pověděl mi.
"A můžeš používat bratrův kočárek, než ti seženeme vlastní," dodala maminka.
"Vilík má kočárek?" zeptal jsem se.
"Samozřejmě," řekla. "Je miminko a miminka mívají kočárky."
"Páni," odpověděl jsem.
To už jsme byli nahoře a šli jsme chodbou do místnosti, ve které jsem se ráno vzbudil. Teď jsem se teprv pořádně rozhlédl po místnosti. Byla vymalována pastelovými barvami, ale převažovala modrá. Na zdech byly dětské obrázky a malovánky. V místnosti také byly dvě velké dětské postýlky, v jedné z nich jsem se ráno probudil, a také přebalovací stůl. Vedle každé postýlky byl prádelník. V jednom rohu místnosti byla obrovský televize a hrací konzole. V jiném rohu byla barevná podložka s polštáři. Vypadalo to jako malý obýváček pro děti.
Tatínek mě donesl k přebalovacímu stolu a posadil mě na polstrovaný vršek. Mezitím šla maminka do nějakých dveří a zmizela mi. Tatínek mě položil a sundal mi plenky. Otřel mě vlhkou teplou utěrkou a napudroval mě.
"Drahoušku, kolik plenek bych mu měl dát?" zavolal tatínek na maminku.
"Použila jsem čtyři, protože vyplní plastové kalhoty a ty pak lépe sedí." řekla maminka.
Hned potom přišla z jiné místnosti. Měla sebou v rukou balíček oblečení. Když přišla k nám, tatínek už mi plenky zapínal. Zatímco mi natahoval plastové kalhotky, maminka se mi postavila k hlavě a jemně mi projížděla rukou vlasy. Opravdu se mi začínalo líbit, když to dělala. Hodně mě to uvolňovalo. Tatínek byl hotov během pár minut.
"Teď oblékneme naše děťátko do jeho prvního dětského oblečení," řekla maminka.
Tatínek mi pomohl posadit se a svlékl mi tričko, které jsem měl celý den na sobě. Maminka mi pak pomohla obléct velmi pestré dětské oblečení. Bylo to tričko s dlouhými rukávy, ale bylo dlouhé a vespodu mělo cvočky, které se zapnuly mezi nohama a zakryly tak plenky. Bylo pro ni dost těžké navléknout mi rukávy přes moje obvazy, ale to oblečení bylo roztahovací, takže to nakonec sedělo dobře. Tričko bylo kostičkované, s čtverečky různých barev. Každý čtverec měl v sobě nějaký obrázek; někdy byly dětské lahve, jinde gumové kačenky, plyšový medvídci, chrastítka, a vůbec různé druhy miminkovských věcí.
"Co je to za tričko," zeptal jsem se.
"Říká se mu body," odpověděla maminka. "Má dlouhé rukávy, aby ti bylo teplo. Omlouvám se, že není nové. Je to staré tričko po tvém bratrovi, které nosil, když mu bylo šest nebo sedm. Necháme ti ušít vlastní oblečení, ale do té doby budeš muset nosit bratrovy staré věci. Líbí se ti?"
"Jo, je pěkné," řekl jsem.
"Bude z tebe roztomilé děťátko," řekl tatínek.
Zvedl mě a dal mi pusu a pak velké objetí. Poté mě předal mamince, která mě také políbila a objala.
"Pojďme najít tvoje sestry a bratra," řekla. "Myslím, že jsem nějaký hluk slyšela z koupelny."
Uložila si mě na bok a všichni tři jsme zamířili k druhým dveřím v místnosti. Tatínek je otevřel a já okamžitě uslyšel zevnitř smích a cákání. Když jsme vešli dovnitř, zjistil jsem, že to je soukromá koupelna, spojená s naší ložnicí. Koupelna byla vyzdobená dětskými motivy, podobně jako pokoj. Uviděl jsem Vilíka, jak sedí nahý ve vaně plné vody. Na hladině plavaly ostrůvky bublinek. Vana byla velká a obdélníková. Byla to největší vana, jakou jsem kdy viděl. Všichni bychom se v ní mohli klidně koupat najednou. Dívky seděli na zemi vedle vany a cákali na Vilíka. Ten se smál, když zvedal hrsti bublinek a foukal je na své sestry. Všichni přestali v tom, co dělali, a podívali se na nás, když si nás všimli.
"Tak, máme mezi námi nové miminko," oznámila maminka.
"Ach" zavrněli Cil a Andy najednou.
"Bezva!" vyskočil Vilík a vystříkl okolo vodu.
"Hej, uklidni se, neposedo," řekl tatínek jemně, ale rozhodně.
"Promiň," odpověděl Vilík, ale pořád se široce usmíval.
"Bude to legrace, když teď máme dvě dětičky," řekla zvesela Andy.
"A on je jako děťátko tak rozkošný," dodala Cil.
"Jo, vypadáš moc roztomile, Tadíku," souhlasila Andy.
"Díky," řekl jsem se stydlivým úsměvem.
"Kdyby ses tak mohl se mnou vykoupat," řekl Vilík.
"Brzy bude," řekla maminka, "ale nejdřív mu musíme sehnat něco přes ty obvazy. Zkusíme s tím něco udělat zítra nebo v pondělí."
"Může tu s námi sedět, než vykoupeme Vilíka?" zeptala se Cil.
"Chceš tu zůstat se svými sestrami a bratrem?" zeptala se mě maminka.
"Dobře," řekl jsem trochu nervózně.
"Máš bolesti, broučku?" optala se ještě. "Vypadáš trochu bledý."
"Jo," řekl jsem smutně. Už nějakou dobu jsem měl bolesti, ale nechtěl jsem nic říkat, aby to nevypadalo, že fňukám.
"Dobře," řekla. "Počkej tu s nimi a maminka ti za chvilku přinese láhev s lékem, dobře?"
"Dobře," odpověděl jsem.
Přinesla mě směrem k vaně.
"Já ho vezmu." řekla Cil.
Sebrala z podlahy ručník a utřela si do něj ruce, pak zkřížila nohy, posadila se v indiánském stylu a natáhla ke mně ruce. Maminka se sehnula a předala mě, aby si mi mohla Cil uložit do klína, zády k ní. Supnula mi ruce kolem pasu.
"Máš pohodlí, miminko?" zeptala se Cil.
"Ano, děkuju," odvětil jsem.
"Ach, ty jsi tak slušný," řekla.
"Ano, to je," souhlasila maminka. "Je to milý, mladý džentlman. Teď, dejte pozor, ať se moc nenamočí, protože ty obvazy mají zůstat suché."
"Postaráme se o něj, mami," ujistila ji Andy.
"Dobře," řekla maminka. "Vrátím se za chvíli s jeho lahví, tak zatím buďte hodní."
"Budeme, maminko," slíbil za nás všechny Vilík.
"Tak pojď, prcku," řekla Andy Vilíkovi. "Vykoupeme tě."
Namydlila žínku nějakým tekutým mýdlem z lahve. Vilík se postavil a přišel k ní a ona ho začala drhnout od hlavy až k patě.
"Tak jak se ti líbí dům, Tadíku?" zeptala se Andy, zatímco koupala bratra.
"No, zatím jsem z něj moc neviděl," odpověděl jsem. "Ale to, co jsem viděl, vypadá dobře.
"Mamka tě nevzala na prohlídku?" zeptala se Cil.
"Ne," odvětil jsem. "Vlastně jsem celý den jenom spal. Kolik je vlastně hodin?"
"Je něco málo po druhé," řekla Cil.
Tak jsme se bavili ještě pár minut. Většinou mluvili oni a já poslouchal. Rozhlédl jsem se trochu víc po koupelně. Byl jsem překvapený, když jsem zjistil, že tu není žádný záchod. Myslel jsem, že to je dost divné. Pak jsem se přistihl, že pozoruji Vilíka. Bylo to trochu zvláštní vidět nahého chlapce jen tak stát, zatímco ho jeho sestra myje. Nevypadal, že by se nějak styděl, že ho vidí úplně odhaleného. Všiml jsem si, že jeho pindík je trochu větší než můj, ale to mě nepřekvapilo, když Vilík byl mnohem vyšší než já. Byl o nějakých třicet centimetrů větší, i když byl jenom o dva roky starší.
"Tak, Tadíku," řekla Cil, vytrhujíc mě z mého zamyšlení. "Pověz mi, jsi lechtivý?"
Bez varování mi zabodla prsty do mých boků, pokoušejíc se mě lechtat. Byl jsem lechtivý, ale to co udělala, mě jenom hodně zabolelo.
"Au," skoro jsem vykřikl, zatímco jsem se pokoušel uniknout od její ruky.
"Promiň!" okamžitě se omluvila. "Co jsem provedla?"
"Mám tam ošklivou modřinu." zafňukal jsem. Skoro jsem se rozbrečel. "Hodně to bolelo."
"Ach, to mě vážně mrzí, miminko," řekla a objala mě. "To jsem opravdu nechtěla."
"To je v pořádku," řekl jsem pořád ubrečeně. "Nevěděla jsi to."
Políbila mě na tvář a druhou mne pohladila.
"Omlouvám se, miminko," řekla znovu. "Nevadilo by ti, kdybych se na ni rychle podívala."
"Asi ne," řekl jsem.
Natáhla dolu ruku a rozepnula rozkrok mého body. Vytáhla mi tričko nahoru, aby odhalila většinu mého břicha a hrudi.
"Ach, můj Bože!" vydechla Andy. Ona i Vilík se na mě také dívali.
"Miminko, jak moc jsi byl zbit?" zeptala se Cil.
"Hodně," zakňoural jsem. "Tam, kam jsi se trefila, mě Jan kopnul."
"On tě kopnul?" podivila se Andy.
"Eh hm," přikývnul jsem. "Hodně. To se také stalo s mou pravou rukou a nohou."
"A co ta levá ruka?" zeptala se.
"To se mi stalo, když jsem spadl z plotu, když jsem utíkal," odpověděl jsem.
"Miminko, vždyť ty jsi jedna velká modřina," řekla Cil, když se předklonila, aby si pohlédla moje záda.
"Hm," odpověděl jsem.
"Tadíku, mě je tak líto, co se ti stalo," fňukal Vilík. Mnul si oči a myslím, že začínal brečet.
"Díky," odpověděl jsem tiše.
"No, to už se ti nikdy nestane," řekla pevně Cil, když mi stahovala body a zase ho zapínala. "Postaráme se, aby se to už nestalo."
"Jasně. My tě ochráníme," řekl Vilík.
"Děkuju," odpověděl jsem.
Cil mě pevně objala a jemně mi hladila hruď a břicho, aby mi ulevila. V tu chvíli se otevřeli dveře a přišla maminka. Podala Cil láhev se šťávou.
"Ať to vypije všechno, zlato," řekla jí maminka.
"Neboj, mami," ujistila jí Cil.
Přemístila si mě tak, že jsem se jí krčil v jedné ruce, a pak mi přiložila láhev k puse. Strčil jsem si dudlík do pusy a začal nasávat.
"Proč jste všichni najednou tak zasmušilí?" zeptala se maminka.
"Zrovna jsme viděli všechny ty modřiny chudáčka Tadíka," odpověděl Andy, zatímco oplachovala Vilíka. "Jsou příšerné."
"Ano, prožil si toho hodně," řekla maminka. Klesla na kolena vedle Cil a mě. "Ale to je všechno už pryč a všichni mu pomůžeme se z toho dostat."
Naklonila se dopředu a políbila mě na vršek hlavy, zatímco jsem cucal láhev.
"Teď, děvčata, domyjte vašeho bratra a pak přineste obě děťátka dolů, protože je hotový oběd."
Poklepala mi na hlavu a zvedla se, aby odešla. Vilík vylezl z vany a Andy ho zavalila do velké osušky. Pečlivě ho pak osušila.
"Tak pojď, miminko číslo jedna," řekla. "Dáme tě do plenek, abys to tu nezaneřádil."
Pak zamířili ven z koupelny. Cil se postavila, zatímco jsem se jí pořád krčil v náručí. Strčila mi ruku, kterou mi přidržovala lahev pod kolena a tak mě vynesla z místnosti jako velké miminko.
"Neubližuju ti, děťátko?" zeptala se mě.
Jenom jsem zakroutil hlavou, že ne.
Odnesla mě do ložnice, kde jsem uviděl Vilíka, jak vylézá na přebalovací stůl. Andy už měla na stole vyložený štos plenek, na který se Vilík usadil. Cil mě donesla ke stolu a stála tam se mnou, zatímco její sestra Vilíka přebalovala. Jak jsme tak stáli, mírně mne kolíbala dopředu a dozadu. Líně jsem se díval, jak Andy na Vilíkovi pracuje. Pak Vilík slez a Andy šla k prádelníku vedle jedné z dětských postýlek a vyndala nějaké oblečení. Všiml jsem si, že mělo stejný vzorek, jako jsem měl na sobě. Rozložila to a odhalila tak, že to je body s dlouhými rukávy, jaké jsem měl já.
"Pojďme pro dnešek obléci naše miminka stejně," řekla.
"Bezva!" odpověděl Vilík.
Zvedl ruce nad hlavu a jeho sestra mu navlékla trička a zapnula mu cvočky v rozkroku. Pak ho otočila a jemně po plácla na zadek v plenkách. Bylo slyšel hlasité šustění jeho plastových kalhot.
"Tak jdeme, bráško," řekla mu mile. "Čekají nás dole."
To už jsem měl vypitou celou lahev. Cil mi ji vyndala z pusy a přesunula si mě tak, abych ji seděl u boku.
"Připravený jít dolů, miminko?" zeptala se.
Ospale jsem se usmál a přikývl.
"Nech mě, ať ho odnesu," řekla Andy.
Přišla blíž a Cil mě předala. Andy si mě uložila v náručí a objala mě. Pak mě vynesla za ostatními z místnosti a chodbou. Položil jsem si hlavu na její rameno, protože už jsem byl ospalý z mého léku. Než jsme došli do kuchyně, už jsem usínal. Maminka si mě od Andy vzala a usadila mě do vysoké židle. Téměř jsem nevnímal, jak mě připoutávala a nastavovala pultík.
"Vilíku, dneska budeš sedět tatínkovi na klíně. On tě nakrmí," řekla maminka. "Tvůj bratr bude používat tvou vysokou židli, dokud mu nepořídíme vlastní."
"Dobře, maminko," odpověděl Vilík.
Pak šel k čelu stolu, kde seděl tatínek. Ten se se židlí trochu odsunul dozadu a pomohl Vilíkovi vylézl mu do klína. Najednou jsem mu tak nějak záviděl a přál jsem si, aby já mohl sedět v tatínkově klíně.
"Co budeme mít?" zeptal se Vilík.
"Dala jsem do trouby jenom na rychlo brambory a kuřecí nugety," odpověděla maminka.
Přinesla několik plechů plné nugetek a brambůrků. Také přinesla dva bryndáky. Jeden byl pro Vilíka a ten druhý pro mě. Každý si pak nabral velkou porci a začal jíst. Než jsme mohli jíst my, maminka a tatínek nandali brambory a kuřecí nugety na dělené plastové talíře, ze kterého jsem jedl dnes ráno. Rozkrájeli pro nás nugety i brambory na malé kousky. Maminka pak položila jeden talíř přede mě. Vzala malou dětskou vidličku a začala mě krmit kousky jídla. I když to bylo narychlo připravené, pořád to bylo jedno z nejchutnějších jídel, co jsem za dlouhou dobu jedl. Maminka mě dál krmila, zatímco sama jedla svoje jídlo. Každou chvíli mi navíc přidržela plastový kalíšek u pusy, abych se něj mohl napít mléka. Když jsem vybílil celý talíř, maminka se zeptala, jestli mám ještě hlad. Přikývl jsem, takže mi dala na talíř další porci a všechno rozkrájela.
"Ty jsi ale jedlík," komentovala to, zatímco mi dávala do pusy další kousek kuřecí nugety.
Najednou jsem zjistil, že se mi chce zase brečet. Pokoušel jsem se přestat, ale nakonec mi přece jen začali téct po tváři slzy.
"Co se děje, miminko?" zeptala se maminka, když si všimla, že jsem smutný.
Jenom jsem zavrtěl hlavou, protože jsem jí to nechtěl říct.
"Broučku, řekni nám, co se děje," řekla mile maminka.
"No... v mém starém domově, když všichni jedli," vysvětloval jsem, "tak jsem musel počkat, jestli na mě vůbec něco zbude. Tohle je poprvé za dlouhou dobu, co jím spolu s ostatními."
Všichni na mě několik vteřin tiše zírali. Potom se maminka zvedla a přišla ke mně. Strčila mi ruku mezi břicho a pultík a odepnula mi pásy ze židle. Opatrně mě zvedla a přinesla mi na židli, kde předtím seděla. Posadila se se mnou a pevně mě přimkla na prsa.
"Ti oškliví lidé na tebe byli tak zlí, děťátko," říkala mi tiše. "S nikým by se takhle nikdy nemělo zacházet."
Jak mě držela, neviděl jsem ji na tvář, ale byl jsem si jistý, že začala brečet. Citíl jsem se tak nějak špatně. Pomyslel jsem si, že jsem jim to neměl říkat.
"To je v pořádku, maminko," řekl jsem. "Teď budu v pořádku, když jsem tu s vámi."
"Já vím, že budeš, miminko," řekla mi. "Jsi takový statečný silný kluk."
Tomu jsem se musel usmát. Nevěděl jsem, proč si to myslí, ale bylo to bezva.
Pak jsme pokračovali v jídle. Maminka si mě nechala na klíně, zatímco mě krmila zbytkem brambor a kuřecích nuget. Pomyslel jsem si, jaké je to skvělé. Mluvili o hodně různých věcech, ale většinou se řeč točila kolem mne a jaké to bude skvělé mít mě tady s nimi. Všichni vypadali hrozně štastně, což bylo velmi milé. Naneštěstí už jsem ke konci oběda nevěnoval rozhovoru moc pozornost. Byl jsem tak unavený, že mi hlava pořád klesala dopředu.
"Petře, proč nevezmeš kluky do obýváku, zatímco s holkama umyjeme nádobí," navrhla maminka. "Myslím, že si Tadík potřebuje zase zdřímnout."
"Jistě," odpověděl tatínek.
Vilík sklouzl z jeho klína a tatínek se zvedl od stolu. Přišel k nám a vzal mě z maminčina náručí. Usadil si mě na bok a držel mě jednou rukou, zatímco druhou vzal Vilíka za ruku. Oba nás vzal do obýváku a usadili jsme se na jedné z pohovek. Posadil si mě do klína tak, že jsem měl hlavu opřenou o jeho ruku. Vilík se posadil vedle tatínka, zvedl obě moje nohy a uložil si je do klína. Ještě si dal pod nohy polštář, aby nadzvedl moji obvázanou nohu.
"Jdi spát, miminko," řekl mi tatínek. "Až se vzbudíš, pořád tady budeme."
Usmál jsem se a příkývnul, zatímco jsem zavíral oči. Ucítil jsem, jak mi tatínek políbil na vršek hlavy, a usnul jsem.
Většinu odpoledne jsem pak spal. Pokaždé když jsem se vzbudil, jsem ležel na někom jiném. Vzbudil jsem se v náručí maminky, pak jsem se vzbudil s hlavou v Cilině klíně, a pak jsem se krčil v Andyně objetí. Při každém vzbuzení jsem dostal další lahev mléka nebo šťávy. Také jsem si všiml, že pokaždé se moje plenky zdaly o něco vlhčí než předtím. Musel jsem mít nehodu pokaždé, když jsem usnul. Spal jsem ten den tolik, že jsem neměl vůbec potřebu čůrat, když jsem byl vzhůru. K večeru už jsem se ani neznepokojoval tím, že se vzbudím a zjistím, že jsem se ve spánku počůral.
Ten den jsme měli k večeři pizzu. To bylo poprvé za dlouhou dobu, co jsem měl pizzu. Večer jsem se zeptal, jestli bych si nemohl s Vilíkem vyměnit místo, takže jsem seděl tatínkovi v klíně, zatímco Vilík byl ve vysoké židli. Tatínek nakrájel pizzu na malé kousíčky, a pak mě nakrmil.
Po večeři jsem dostal další lahev s lékem, protože jsem zase začínal mít bolesti. Když jsem ji dopil, byl jsem hodně ospalý, takže maminka a tatínek rozhodli, že je čas, abych šel spát. Nechtěl jsem už jít do postele, ale bylo mi řečeno, že miminka musí jít spát, když se jim řekne.
Vzali mě nahoru do ložnice. Tatínek šel do koupelny, zatímco mě maminka svlékala.
"Tak jak se ti líbí jesličky, miminko?" zeptala se mě.
"Jesličky?" zeptal jsem se. "To je tahle místnost?"
"Ano, jistě, broučku," řekla. "Jsou tu postýlky a přebalovací stůl, ne? A všechny miminka spí v jesličkách."
"Aha," odpověděl jsem. "No, jsou pěkné."
"Dobře," řekla. "Jsem ráda, že se ti líbí."
Po utření maminka vytáhla jednu plenku a přikryla mi rozkrok. Jednou rukou ji podržela, zatímco mě druhou vzala za zády a zvedla mě. Pak si mě usadila u boku a zamířila do koupelny.
"Teď tě půjdeme vykoupat," řekla mi.
Odnesla mě do vany, u které už seděl tatínek. Ve vaně bylo jenom trochu vody. Maminka mě posadila na okraj vedle tatínka. Vana byla tak hluboká a okraje tak vysoké, že jsem ani nedosáhl nohama na dno. Maminka vyndala ze skříně v koupelně žínku a přišla k nám. Klekla si vedle vany, namočila žinku ve vodě a pak mě omyla. Pak do ní něco vymáčkla z nějaké lahve, která vypadala jako od šamponu, a celou ji namydlila.
"Co to je?" zeptal jsem se.
"To je dětské mýdlo," řekla mi. "Miminka musí mít zvláštní mýdlo, aby je nepálilo v očích."
"Aha," odpověděl jsem.
Opatrně mě očistila od hlavy až k patě. Byla tak opatrná, že mi ani trochu nezabolela žádná z mých modřin. Když omyla každou část mého těla, která nebyla pod obvazy, vyždímala žinku a omyla mě s ní od mýdla.
"Myslíš, že se nějaká voda dostala za tvoje obvazy?" zeptala se mě, když skončila.
"Nemyslím," odpověděl jsem. Pořád se zdály být vevnitř suché.
"Dobře", odpověděla. "tak tě osušíme, abys nám nenastydl, a pak ti umyjeme vlasy."
Tatínek zvedl osušku, který visel na háčku na zdi vedle vany a omotal ho kolem mne. Pečlivě mě osušil a ujistil se, že každý čtvereční centimetr mé kůže je suchý. Pak kolem mne osušku zavázal a zvedl mě. Schoulil si mě ve svých rukou a podržel mě na břiše s hlavou zvednutou nad vanou. Obvázané ruce jsem měl přivázané v ručníku k hrudi, ale nebylo to tak nepohodlné. Maminka mi opláchla vlasy, aby je namočila, a pak mi je namydlila tím šampónem a začala mi mýt vlasy a masírovat hlavu.
"Teda, máš vlasy opravdu špinavé," řekla. "Jak dlouho to je, co jsi měl sprchu nebo koupel?"
"Někdy minulý týden," odpověděl jsem. "Nemohl jsem se koupat moc často, protože mi řekli, že jenom plýtvám vodou, takže jsem se koupal jenom tak jednou do týdne."
"No, u nás koupeme miminka každý den," řekla mi maminka. "Máme rádi svoje miminka čisťounká."
"Bezva," odpověděl jsem.
"Pamatuješ si, kdy jsi se byl naposled ostříhat?" zeptala se pak.
"No, byl jsem u holiče, zrovna než začala škola," řekl jsem.
"Dobře, jsi pořád rozcuchaný," řekla. "Budeme tě muset nechat ostříhat."
"Bezva," řekl jsem znovu. Vyhovovalo mi to. Už jsem byl unavený z toho, jak mi pořád padaly vlasy do očí.
Dokončila mytí mých vlasů, a pak je spláchla. Tatínek mě posadil a podržel mě, dokud mi maminka nevysušila vlasy.
"Dobře," řekla. "Teď je naše nové miminko pěkně čisté, takže ho nemusíme vyhodit."
Zachichtal jsem se tomu.
Tatínek mě zvednul a odnesl mě do jesliček. Posadil mě na přebalovací stůl. Maminka mu pověděla, aby mi došel pro lahev mléka, zatímco mě oblékne do plenek. Tatínek pak odešel a maminka mě položila na štos čtyř nových tlustých plenek. Pevně je zapnula, a pak mi natáhla plastové kalhoty potištěné dětskými vzory. Cítil jsem, že mi zapnula kolem pasu opasek a pak jsem uslyšel cvaknutí zámku na pásku. Vytáhla z prádelníku vedle jedné z postýlek tričko a oblékla mi ho. Na tričku byla nažehlovací značka Nickelodeon.
"Nemáme žádné dupačky, které by seděli přes ty tvoje obvazy," řekla mi, "takže trička budou muset prozatím stačit. Doufejme, že během příštího týdne ti seženeme nějaké oblečení."
Jenom jsem přikývl, když mě zvedala a ukládala si mě na bok. Moje plastové kalhoty hlasitě zašustily, když si mě na boku uložila. Odnesla mě k sedačkám v rohu místnosti, kde byl noční stolek a houpací křeslo. Rozsvítila lampu na nočním stolku a posadila mě do křesla. Pak odešla ke dveřím z jesliček a zhasla světla, nechávajíc rozsvícenou jenom tu lampu. Pak se ke mně vrátila, zvedla mě a sedla si do křesla se mnou schouleným v jejím objetí.
"Maminko, jak dlouho budu muset mít ty obvazy?" zeptal jsem se.
"No," povídala, "doktor říkal, že obvaz na levé ruce ti nejspíš sundají za měsíc, protože to bylo jenom naražené, ale ty zbylé dvě budou muset zůstat déle. Říkal mi, že tvůj kotník se bude léčit nějakých šest týdnů a na pravé ruce ti obvaz zůstane až dva měsíce, protože jsi ji měl hrozně zlomenou."
"Aha," řekl jsem smutně. Už mě začínaly unavovat, i když vypadaly tak pěkně. Byly těžké a svědily mě.
Chvíli potom přišel do ložnice tatínek. Přinesl k nám láhev mléka a podal jí mamince. Ta mi strčila láhev do pusy a já začal okamžitě sát. Všiml jsem si, že mléko je příjemně teplé.
"Vrátím se za pár minut i s ostatními, aby ti řekli dobrou noc," řekl tatínek, když se otáčel k odchodu.
"Ještě, miminko," řekla, "než usneš, musím ti říct další pravidlo. Když jsou miminka uložena do jejich postýlek, není povoleno, aby sama vylézala, dokud je ráno někdo nepustí, jasné? Pokud se pokusíš dostat ven, naplácáme ti, protože je to pro miminka velmi nebezpečné, aby přelézala mříže, protože by mohla spadnout, jasné?"
Přikývl jsem. Znělo to jako velmi dobrý důvod, proč bych neměl sám vylézat z postýlky.
Už jsem skoro končil s lahví mléka, když všichni vešli do místnosti. Přišli až k nám a obklopili mě. Každý mi řekl dobrou noc a políbil mě na čelo, dokonce i Vilík. Také mi všichni pověděli, že mě mají rádi. Bylo to moc milé. Potom si ale moc nepamatuji. Odplul jsem do říše snů, zatímco tam pořád všichni stáli. Ani nevím, jestli jsem dopil svou láhev.